Stále totiž přetrvává zásadní rozdělení unie na ty politiky, kteří se zhlížejí v přístupu Alexandra Velikého, jenž vyřešil záhadu gordického uzlu silou meče, a hloubavými hlavami dávajícími přednost tahání tu za onen, tu za druhý konec provazu.
Gesta místo sankcí
V jednu chvíli to už vypadalo, že po ruském obsazení části území Gruzie a uznání „nezávislosti“ jejích dvou oblastí se blíží razantní řešení. Pokusné balonky v podobě návrhů rozličných sankcí vůči Rusku nicméně jeden za druhým narazily na hrot unijní „reálpolitiky“. Nakonec vše skončilo obvyklými úvahami o „morálně-politické“ reakci. Místo citelného trestu tak mají ruští vůdci dostat jen vychovatelský pohlavek – například jim Evropská unie může zkazit jejich až dětinskou radost ze zimní olympiády v roce 2014, jak navrhuje šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg.
Argumenty zastánců tvrdé linie vycházejí především z obav, že pokud nebude Rusko náležitě potrestáno, bude dále pokračovat ve své údajné neoimperiální politice. Před možností, že se konflikt podobný střetu v Gruzii může opakovat na Ukrajině s proruskými východními oblastmi a Krymem či v Moldavsku s ruskou enklávou v Podněstří, varoval z autoritativní pozice představitele současné předsednické země EU francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner.
Jeho výrok narazil, jak se také dalo čekat, na opatrný přístup jeho německého kolegy Franka Waltera Steinmeiera. Další eskalace napětí ve vztazích EU a Ruska prý ničemu nepomůže, zaznělo z Berlína. Nejpravděpodobnější důvody postoje vyjasnil Alexander Rahr, jeden z předních německých protagonistů ekonomické spolupráce s Ruskem.
„Pokud vezmeme do úvahy Německo, Itálii, Francii, pak zjistíme, že velké koncerny těchto států dnes významně zdomácněly na ruském trhu,“ zdůraznil Rahr. Jakékoliv ekonomické sankce proti Rusku by pak postihly i tyto firmy, což je jen sotva v zájmu čelných představitelů jejich domovských států. Ostatně i sám Francouz Kouchner neskrýval, že svůj výrok mínil spíš jako úvahu než návrh tvrdšího postupu vůči Rusku.
Na pilu razantní politiky tak z větších unijních mocností nakonec nepřestala tlačit jen Velká Británie. Jejím firmám se na ruském trhu až tak nedaří, navíc si vnitropoliticky slábnoucí premiér Gordon Brown nechce ještě víc poškodit reputaci v interních soubojích s bojovně naladěným ministrem zahraničí Davidem Milibandem. Rejstřík případných sankcí vůči Rusku se tak (po odmítnutí ekonomických pák) omezil na několik možných gest. Kromě povýtce humorného návrhu bojkotu olympiády by mohli být představitelé ruské elity připraveni o radost cestovat za nákupy po Evropě, počkali by si třeba několik let na uzavření dohody o těsnější spolupráci s EU, a možná by se dokonce museli obávat o osud svých kont v západních bankách. Dosáhly by ovšem tyto kroky, včetně pozastavení ruského členství v prestižní skupině světových mocností G8, vůbec nějakého rozumného cíle?
Bolavá otázka: Co s Ruskem?
Podobné postihy by mnohým lidem v Rusku nepochybně ztrpčily život. Přinejmenším kvůli tomu, že dnes se již pokládají za příslušníky světové elity a náhle by opět byli konfrontováni s přezíravým hodnocením vlastní země. Jejich vztah vůči vlastnímu státu a jeho vedení by to ale paradoxně mohlo jen posílit. Rusové totiž mají snížený práh „sociální bolestivosti“ a dokázali se až neuvěřitelně pevně semknout vždy, když měli pocit, že jim chce vnější nepřítel způsobit újmu. Těžil z toho dokonce i takový tyranský autokrat, jakým byl Josif Stalin.
Svou představu o tom, kam by v takovém případě směroval zahraničněpolitické kormidlo, sdělil německým divákům v televizním rozhovoru koncem minulého týdne další silný ruský vůdce – Vladimir Putin. „Pokud evropské státy i nadále povedou svou politiku tímto způsobem, pak budeme muset o evropských záležitostech mluvit s Washingtonem,“ zněla jeho dosti nečekaná slova. Jinými slovy – raději se postavíme do střetu s čitelným rivalem než se obtěžovat s dotěrnou smečkou.
Tento Putinův přístup staví na hlavu argumenty přívrženců sankcí. Podle nich by Rusko pokládalo mírnější postup za projev slabosti a stupňovalo své mocenské ambice. Potíž je ovšem v tom, že navrhovaný „silový“ postoj si v Moskvě vykládají spíše jen coby další důkaz unijní bezradnosti. A – k naší velké škodě – jsou k pravdě dosti blízko. Spekulování o možnostech boje, v němž újmu utrpí jen protivník, je přiznání porážky předem. Bez připravenosti přinášet vlastní oběti, ke kterým je Rusko až zoufale navyklé a jimž Američané přivykají, se unie nikdy nestane partnerem schopným zjednat si respekt. A tím ani oním činitelem, který bude schopen zodpovědět bolavou otázku „Co s Ruskem?“.
Gesta místo sankcí
V jednu chvíli to už vypadalo, že po ruském obsazení části území Gruzie a uznání „nezávislosti“ jejích dvou oblastí se blíží razantní řešení. Pokusné balonky v podobě návrhů rozličných sankcí vůči Rusku nicméně jeden za druhým narazily na hrot unijní „reálpolitiky“. Nakonec vše skončilo obvyklými úvahami o „morálně-politické“ reakci. Místo citelného trestu tak mají ruští vůdci dostat jen vychovatelský pohlavek – například jim Evropská unie může zkazit jejich až dětinskou radost ze zimní olympiády v roce 2014, jak navrhuje šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg.
Argumenty zastánců tvrdé linie vycházejí především z obav, že pokud nebude Rusko náležitě potrestáno, bude dále pokračovat ve své údajné neoimperiální politice. Před možností, že se konflikt podobný střetu v Gruzii může opakovat na Ukrajině s proruskými východními oblastmi a Krymem či v Moldavsku s ruskou enklávou v Podněstří, varoval z autoritativní pozice představitele současné předsednické země EU francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner.
Jeho výrok narazil, jak se také dalo čekat, na opatrný přístup jeho německého kolegy Franka Waltera Steinmeiera. Další eskalace napětí ve vztazích EU a Ruska prý ničemu nepomůže, zaznělo z Berlína. Nejpravděpodobnější důvody postoje vyjasnil Alexander Rahr, jeden z předních německých protagonistů ekonomické spolupráce s Ruskem.
„Pokud vezmeme do úvahy Německo, Itálii, Francii, pak zjistíme, že velké koncerny těchto států dnes významně zdomácněly na ruském trhu,“ zdůraznil Rahr. Jakékoliv ekonomické sankce proti Rusku by pak postihly i tyto firmy, což je jen sotva v zájmu čelných představitelů jejich domovských států. Ostatně i sám Francouz Kouchner neskrýval, že svůj výrok mínil spíš jako úvahu než návrh tvrdšího postupu vůči Rusku.
Na pilu razantní politiky tak z větších unijních mocností nakonec nepřestala tlačit jen Velká Británie. Jejím firmám se na ruském trhu až tak nedaří, navíc si vnitropoliticky slábnoucí premiér Gordon Brown nechce ještě víc poškodit reputaci v interních soubojích s bojovně naladěným ministrem zahraničí Davidem Milibandem. Rejstřík případných sankcí vůči Rusku se tak (po odmítnutí ekonomických pák) omezil na několik možných gest. Kromě povýtce humorného návrhu bojkotu olympiády by mohli být představitelé ruské elity připraveni o radost cestovat za nákupy po Evropě, počkali by si třeba několik let na uzavření dohody o těsnější spolupráci s EU, a možná by se dokonce museli obávat o osud svých kont v západních bankách. Dosáhly by ovšem tyto kroky, včetně pozastavení ruského členství v prestižní skupině světových mocností G8, vůbec nějakého rozumného cíle?
Bolavá otázka: Co s Ruskem?
Podobné postihy by mnohým lidem v Rusku nepochybně ztrpčily život. Přinejmenším kvůli tomu, že dnes se již pokládají za příslušníky světové elity a náhle by opět byli konfrontováni s přezíravým hodnocením vlastní země. Jejich vztah vůči vlastnímu státu a jeho vedení by to ale paradoxně mohlo jen posílit. Rusové totiž mají snížený práh „sociální bolestivosti“ a dokázali se až neuvěřitelně pevně semknout vždy, když měli pocit, že jim chce vnější nepřítel způsobit újmu. Těžil z toho dokonce i takový tyranský autokrat, jakým byl Josif Stalin.
Svou představu o tom, kam by v takovém případě směroval zahraničněpolitické kormidlo, sdělil německým divákům v televizním rozhovoru koncem minulého týdne další silný ruský vůdce – Vladimir Putin. „Pokud evropské státy i nadále povedou svou politiku tímto způsobem, pak budeme muset o evropských záležitostech mluvit s Washingtonem,“ zněla jeho dosti nečekaná slova. Jinými slovy – raději se postavíme do střetu s čitelným rivalem než se obtěžovat s dotěrnou smečkou.
Tento Putinův přístup staví na hlavu argumenty přívrženců sankcí. Podle nich by Rusko pokládalo mírnější postup za projev slabosti a stupňovalo své mocenské ambice. Potíž je ovšem v tom, že navrhovaný „silový“ postoj si v Moskvě vykládají spíše jen coby další důkaz unijní bezradnosti. A – k naší velké škodě – jsou k pravdě dosti blízko. Spekulování o možnostech boje, v němž újmu utrpí jen protivník, je přiznání porážky předem. Bez připravenosti přinášet vlastní oběti, ke kterým je Rusko až zoufale navyklé a jimž Američané přivykají, se unie nikdy nestane partnerem schopným zjednat si respekt. A tím ani oním činitelem, který bude schopen zodpovědět bolavou otázku „Co s Ruskem?“.
