Ve svém článku „Ruská lekce Praze“, publikovaném v Lidových novinách dne 27. srpna, se jeho autor nevybíravě pustil do mé kolegyně, paní poslankyně Páralové. Míchá zcela nesouvisející věci, asi podobně jako pejsek a kočička vařili svůj dort a podobný je i celkový dojem. Z textu má člověk pocit, že nejenže paní Páralová sobecky, kvůli zachování vlastní integrity, brání dosažení akceschopnosti Evropy, ale bezmála i zavinila konflikt v Gruzii. To všechno autor dokládá jedinou citací: „Budu loajální poslanec, dokud to nenaruší mou osobní integritu, ale nebudu schopná hlasovat pro Lisabonskou smlouvu“. Evropa prý může získat protiváhu k akceschopnosti Ruska pouze schválením Lisabonské smlouvy, posílit svou integritu a pak ji nejspíš začne brát vážně i Kreml.
Skutečně je tu něco silně v nepořádku. Ne však na straně paní Páralové, ale v pochybné logice autora článku. První otázka zní, jak by si autor onu „akceschopnost Evropy“ vlastně představoval. Ať už hodnotíme důvody vzniku a průběhu konfliktu jakkoli, má snad Evropa jít kvůli Gruzii do války? Evropa byla vždy jako impérium bezzubá, a to právě díky dlouhodobé a tradiční rozdílnosti zájmů jednotlivých zemí. Například taková Francie a Německo se sice krátkodobě možná přidají ke kritice Ruska, ale do dlouhodobého sporu s ním určitě nepůjdou.
Ještě větší mystifikace však spočívá v domněnce, že je možná (a správná) militarizace Evropské unie. Toto trvzení od zastánců pro ČR nevýhodné Lisabonské smlouvy slýchám poměrně často. Nevědí anebo zamlčují, že EU má ve svých řadách čtyři tradičně neutrální země – Švédsko, Finsko, Rakousko a Irsko. A pokud to pan Petráček neví, pak jedním z důvodů, proč Irové Lisabonskou smlouvu odmítli, byl právě odpor k militarizaci Unie.
Osobně žádný problém v neratifikaci dnes již (po irském referendu) právně mrtvé smlouvy nevidím, protože EU plní (hůře nebo lépe) ty úlohy, které si přisvojila, na základě existujícího smluvního základu. Na obranu tu konečně máme jinou organizaci, jejíž je ČR členem, a tou organizací je NATO. Právě proto by návrhy pana Petráčka nakonec vedly ne ke zvýšení akceschopnosti a obranyschopnosti Evropy, ale právě naopak – v důsledku nutného zdvojování funkcí s NATO – k jejímu snížení.
Nelze se zkrátka ubránit dojmu, že nejde ani o integritu kolegyně Páralové, ani Evropy. Jde spíše o mizivou integritu, konzistentnost a logiku autora. Pokud ovšem jeho skutečným cílem nebyl odpudivý osobní útok zcela bez ohledu na jakoukoli logiku.
Skutečně je tu něco silně v nepořádku. Ne však na straně paní Páralové, ale v pochybné logice autora článku. První otázka zní, jak by si autor onu „akceschopnost Evropy“ vlastně představoval. Ať už hodnotíme důvody vzniku a průběhu konfliktu jakkoli, má snad Evropa jít kvůli Gruzii do války? Evropa byla vždy jako impérium bezzubá, a to právě díky dlouhodobé a tradiční rozdílnosti zájmů jednotlivých zemí. Například taková Francie a Německo se sice krátkodobě možná přidají ke kritice Ruska, ale do dlouhodobého sporu s ním určitě nepůjdou.
Ještě větší mystifikace však spočívá v domněnce, že je možná (a správná) militarizace Evropské unie. Toto trvzení od zastánců pro ČR nevýhodné Lisabonské smlouvy slýchám poměrně často. Nevědí anebo zamlčují, že EU má ve svých řadách čtyři tradičně neutrální země – Švédsko, Finsko, Rakousko a Irsko. A pokud to pan Petráček neví, pak jedním z důvodů, proč Irové Lisabonskou smlouvu odmítli, byl právě odpor k militarizaci Unie.
Osobně žádný problém v neratifikaci dnes již (po irském referendu) právně mrtvé smlouvy nevidím, protože EU plní (hůře nebo lépe) ty úlohy, které si přisvojila, na základě existujícího smluvního základu. Na obranu tu konečně máme jinou organizaci, jejíž je ČR členem, a tou organizací je NATO. Právě proto by návrhy pana Petráčka nakonec vedly ne ke zvýšení akceschopnosti a obranyschopnosti Evropy, ale právě naopak – v důsledku nutného zdvojování funkcí s NATO – k jejímu snížení.
Nelze se zkrátka ubránit dojmu, že nejde ani o integritu kolegyně Páralové, ani Evropy. Jde spíše o mizivou integritu, konzistentnost a logiku autora. Pokud ovšem jeho skutečným cílem nebyl odpudivý osobní útok zcela bez ohledu na jakoukoli logiku.