Nechali se zlákat představou, že rozhýbají velkou hru, že odhalí zákulisní praktiky, že se protivníci chytí do jejich pasti. Ten požitek z toho, že oni vědí, jak se věci dělají, to potěšení z toho, jak jim nějaký zelenáč visí na rtech, když odhalují své know-how, to je patrné na obou. A oba jsou svou hvězdnou rolí tak opojeni, že si za chvíli už neuvědomují, co všechno na sebe prozradili.
Konec hry je oba postavil před nezáviděníhodný úkol - působit jako normální lidé, přičemž ovšem už dávno zapomněli, jak se to dělá. Jde jim to špatně, asi jako rockerovi, kterému na pódiu nefungují odposlechy. Na Moravovi je vidět, kam to vede, když se televizní scenáristé snaží napodobovat normální lidi, a ti se pak zase snaží napodobovat televizi.
Tlustý si myslí, že z toho vybruslí: „Byl jsem jen volavka, která čekala na devianta,“ odmítá pochybení. Nějak si už nevzpomínáme, ve které kapitole Modré šance sliboval voličům takovéto služby.
Volavky a devianti
Zatímco poslanec Morava už není poslanec, Vlastimil Tlustý soudí, že jeho se to netýká. Ale copak na tom veterán Tlustý není stejně jako nováček Morava? Oba naletěli a oba ze stejného důvodu: zachtělo se jim tahat za nitky.
