Chtěla bych se podělit o svou osobní vzpomínku, týkající se obětí okupace. Maminka Maria Musicha, který zahynul v Praze u rozhlasu, byla mojí učitelkou ve druhé třídě základní devítileté školy na Smíchově, ve Vltavské ulici. Měli jsme ji rádi. Jmenovala se Marie, syn měl křestní jméno po ní. Pamatuji se, jak jsme ve škole různě mezi sebou mluvili o tom, že jí syna zabili Rusové. Ona sama posléze ze školy odešla. Po nějakých letech jsem se s ní - už ve svém dospělém věku - začala ale u nás na Smíchově opět potkávat při procházkách s pejsky a znovu jsme navázaly kontakt.
Nikdy bych se jí samozřejmě neodvážila ptát, ona mi však sama jednou svůj tragický příběh stručně vyprávěla: jak v onen den postupně zjistili, že syn zahynul, jak potom, když nastal začátek školního roku, předstoupila před rodiče třídy, kterou měla učit, a řekla jim, že určitě chápou, že odmítá vyučovat ruštinu. U nás ve škole působil jako učitel jeden opravdu fanatický bolševik - naše třída ho později též zažila na vlastní kůži - a ten se začal všemožně snažit o to, aby paní učitelka Musichová musela odejít. Ředitel ji podržel, nicméně v postupné „normalizaci“ jí po různých peripetiích bylo nabídnuto místo ředitelky školy v přírodě v Jetřichovicích u Děčína a ona přijala. Měla tam - pokud to bylo vůbec možné - klid; v důchodu se pak vrátila domů do Prahy.
Nikdy bych se jí samozřejmě neodvážila ptát, ona mi však sama jednou svůj tragický příběh stručně vyprávěla: jak v onen den postupně zjistili, že syn zahynul, jak potom, když nastal začátek školního roku, předstoupila před rodiče třídy, kterou měla učit, a řekla jim, že určitě chápou, že odmítá vyučovat ruštinu. U nás ve škole působil jako učitel jeden opravdu fanatický bolševik - naše třída ho později též zažila na vlastní kůži - a ten se začal všemožně snažit o to, aby paní učitelka Musichová musela odejít. Ředitel ji podržel, nicméně v postupné „normalizaci“ jí po různých peripetiích bylo nabídnuto místo ředitelky školy v přírodě v Jetřichovicích u Děčína a ona přijala. Měla tam - pokud to bylo vůbec možné - klid; v důchodu se pak vrátila domů do Prahy.