Zdůraznil jsem, že případné Klausovo znovuzvolení Kreml jistě přivítá, protože „štěpit“ EU je v jeho bytostném zájmu. A protože naši novodobí komunisté organizovaní v KSČM vzhlíží k Moskvě s nepotlačitelnou dějinnou nostalgií, musí být pro ně jistě velkým povzbuzením, že se v pohledech na chování stále autoritativnějšího putinovského Ruska shodují s prezidentem.
Klaus vedla Castra a Lukašenka
Po zveřejnění mého lednového článku mě senátor Tomáš Jirsa (ODS) překvapivě obvinil z neserióznosti, a dokonce „nenávisti“ k prezidentovi, ale ke Klausovým proruským postojům, které byly předmětem mého varování, neměl, co by řekl. Četl má slova zřejmě, jak tehdy sám potřeboval, což jistě neplatilo jen o něm jediném. A tak by mne docela zajímalo, co si právě senátor Jirsa, který se jako člen našeho výboru aktivně angažoval v otázkách Kavkazu, myslí o Klausových nedávných výrocích v souvislosti s gruzínskou krizí.
Klaus je totiž nyní po boku Castra a Lukašenka jedním z mála státních představitelů, který se postavil jednoznačně na stranu Ruska; ze západních státníků pak zřejmě jediný. Nebezpečí, na něž jsem ve svém článku poukazoval, že by mohlo hrozit, se stalo politickou skutečností.
Horlivý prezident
Nejde jenom o to, že Klaus kritizoval Gruzii – to by bylo legitimní, pokud by současně odsoudil následný ruský vpád do této země. Na adresu Ruska však neřekl jediné kritické slovo. Naopak prohlásil, že je to jako kdybychom byli my v roce 1968 chtěli znovu připojit Podkarpatskou Rus. Ta ovšem byla tehdy už dávno součástí SSSR; jinými slovy, Klaus považuje Jižní Osetii za území, které se už stalo součástí Ruska?
Předbíhá tak ve své horlivosti samotnou Moskvu, která až do 8. srpna oficiálně nezpochybňovala hranice Gruzie a i dnes uznává obě provincie jen jako „nezávislé“ státy. Že by ruským územím bylo každé, na kterém stanula noha ruského vojáka? Je možné, že si to myslí ruští maršálové, ale otevřeně to neřekne ani Putin či Medvěděv. Jen Klaus. To je ten politický realismus, k němuž nás vyzývá? A dokonce ve dnech čtyřicátého výročí brežněvovské okupace naší země?
Ano či ne
Bylo skutečně zvláštní, že český prezident tak dlouho mlčel k dramatickým událostem v Gruzii, aby pak národu sdělil, že by musel napsat dlouhý traktát, který by složitou situaci vyčerpávajícím způsobem popsal. Ale my jsme intenzivně cítili, že to byl právě jeden z momentů, kdy politik a státník musí umět říci jasně a jednoznačně své „ano“ či „ne.“ Vždyť ve vnitrostátní politice, myslím tím pragmatické mocenské politické hry, právě to Václav Klaus přímo mistrně ovládá. Proč je tomu jinak v otázkách zahraniční politiky, zvláště když se týkají Ruska? Je tu náš prezident pod nějakým tlakem?
Jakým? Vnitřním, nebo vnějším? Je normální či vůbec přijatelné, aby si prezident naší republiky nechával vydávat ruský překlad své kontroverzní knihy, v níž za hrozbu svobody označuje ekology, za peníze Lukoilu? Částečně nás uklidňuje, že k nám ropa a plyn mohou i přes Ingolstadt, ale vzpomeneme si, že proti zřízení této pojistky v polovině 90. let vystupoval právě Václav Klaus?
Orwellovský doublethink
A tak se musíme ptát, zda už zodpovědní zákonodárci ODS vědí, že v osobě svého čestného předsedy prosadili na Hrad velmi problematického kandidáta. Anebo je v jejich straně už tak rozvinutý orwellovský „doublethink“, že budou schopni své (doufejme) prozápadní postoje spojit s pokračující adorací Klause?
Klausova vyjádření „ke světu“ jsou stále svévolnější, nezodpovědnější a absurdnější. Ledovce prý tají jen ve filmech Ala Gora (což je tvrzení na úrovni spikleneckých teorií, podle nichž Američané nafilmovali přistání na Měsíci v nevadské poušti). Svět prý neohrožují ani srbské etnické čistky, ani postup Rusů na Kavkaze, ale evropské bezpečnostní standardy dětských hřišť… Na Číně by prý bylo možné ledaco kritizovat, ale bylo by to zbytečné a hlavně laciné, protože by to kritika nic nestálo. Takže je rozumnější a možná i odvážnější mlčet? Atd., atd.
Bylo by to komické, kdyby takovéto výroky nepřicházely od hlavy státu. Ale na naší politické a mediální scéně, kde je 99 procent otázek posuzováno jen z hlediska krátkodobých zájmů té či oné politické strany, jsou prezidentovy bizarní postoje zatím hodnoceny nanejvýš jako drobné vady na kráse. Navíc jsme některými nerozhodnými a zatím nerozhodnutými politiky z Klausovy strany uklidňováni či umravňováni, abychom zbytečně nedramatizovali. Kdo aby nedramatizoval? My znepokojení občané?
Vždyť nadále – a to i před blížícím se českým prezidentstvím Evropské unii – jsou mezinárodní vztahy u nás vnímány jako něco vedlejšího, a to i těmi, kteří jsou odpovědni za jejich stav. U malé země, která zažila v minulém století dvě okupace, je taková bagatelizace zahraničních vztahů a zahraniční politiky opravdu na pováženou. Což platí zejména, pokud jde o vztahy s Ruskem.
