Dítě se neučí jen chodit, mluvit a poznávat svět, dítě se učí také mít rád, věřit a důvěřovat, své city dávat najevo a projevované oplácet.Když ještě neumí pořádně samo chodit, neposíláme je samotné přes vozovku, ale když ještě pořádně citově nevyspělo,přeruší se mu citový vývoj tak,že je ve třech letech násilně vytrženo z toho procesu, musí do školky a žádá se po něm, aby si za maminku našlo jiné zdroje citového naplnění: kamarády, hry, a za přispění třeba lízátka, pro útěchu, když pláče. K tomu určitě přistupuje i pocit, že je zrazeno tím komu dosud životně věřilo. Není trochu nelogické, vyčítat jim, když pokračují v tomto vnuceném vývoji v dospívání a nacházejí logicky základ pro svůj uspokojivý citový život v partách, zábavách a konzumací toho, co jim působí příjemný pocit ? Ať mi psychologové vysvětlí, v čem je má úvaha chybná .