Nemyslím si, že by „kronikářské“ zachycování hudebního života mohly řešit deníky – v tom směru nemusí Jana Kačurová své Lidovky vyviňovat. Díky za glosu, chci se ohradit jen vůči jedinému přesvědčení stran dnešní hudby. Totiž že „těch pět a půl člověka, které to opravdu zajímá, si noviny stejně nekupuje“.
Nikdy jsem totiž nepřišel na způsob, jak vidět lidem do hlavy a s určitostí zjistit, co je (ne)zajímá. Hudba je v tom ohledu naprosto nevyzpytatelná. Nikdo by nesázel na nějaké staré Kubánce – a přece horečka jménem Buena Vista Social Club vypukla bůhvíjak sama, ještě před Wendersovým filmem. Když Jiří Schmitzer nebyl populární asi prvních patnáct let písničkaření, co pak způsobilo ten boom? Kdo vysvětlí, proč tak akcelerovala popularita Midi lidí? A jestliže na YouTube vidíme bouřit před newyorskými TV On The Radio desetitisíce na evropských festivalech a u nás laxní distributor prodal jejich alb asi jako prstů na rukou, koho tahle skupina nezajímá? Hranice (ne)známého je v umění klikatá a mlhavá!
Pražská Dobrá čajovna na Václaváku není zrovna masové médium, v tom se asi shodneme. Včera jsem v ní potkal kluka s manicky rychlými pohyby a kamerou. Byl to Vincent Moon – ten, který stojí za legendárním filmovým webem Blogotheque, dokumentujícím dnešní chytrý pop. Nedávno točil oficiální videa k novým R. E. M. (live za jízdy v autě, znáte?), teď dokumentuje stokrát méně hvězdné české muzikanty. Na ničí objednávku, z vášně a kronikářského pudu. Je to nudař se zájmem o malá jména, nebo hvězda, které do nezávislé zóny chodí zakázky od R. E. M.? Tak často rozhoduje jen úhel pohledu!
Možná se pletu, ale za tolika neznámými jmény (hudebníků, aktivistů, firem...) jsou tak silná a široce sdělná témata, že skepsi stran fatální neatraktivnosti neuznávám. Napsat cosi sdělně jako první je těžký, ale docela rajcovní úkol. Tradiční odrazující brainwashing na redakčních poradách může být při tom docela dobrý trénink, jak pro své téma hledat přesvědčivá slova.
Nikdy jsem totiž nepřišel na způsob, jak vidět lidem do hlavy a s určitostí zjistit, co je (ne)zajímá. Hudba je v tom ohledu naprosto nevyzpytatelná. Nikdo by nesázel na nějaké staré Kubánce – a přece horečka jménem Buena Vista Social Club vypukla bůhvíjak sama, ještě před Wendersovým filmem. Když Jiří Schmitzer nebyl populární asi prvních patnáct let písničkaření, co pak způsobilo ten boom? Kdo vysvětlí, proč tak akcelerovala popularita Midi lidí? A jestliže na YouTube vidíme bouřit před newyorskými TV On The Radio desetitisíce na evropských festivalech a u nás laxní distributor prodal jejich alb asi jako prstů na rukou, koho tahle skupina nezajímá? Hranice (ne)známého je v umění klikatá a mlhavá!
Pražská Dobrá čajovna na Václaváku není zrovna masové médium, v tom se asi shodneme. Včera jsem v ní potkal kluka s manicky rychlými pohyby a kamerou. Byl to Vincent Moon – ten, který stojí za legendárním filmovým webem Blogotheque, dokumentujícím dnešní chytrý pop. Nedávno točil oficiální videa k novým R. E. M. (live za jízdy v autě, znáte?), teď dokumentuje stokrát méně hvězdné české muzikanty. Na ničí objednávku, z vášně a kronikářského pudu. Je to nudař se zájmem o malá jména, nebo hvězda, které do nezávislé zóny chodí zakázky od R. E. M.? Tak často rozhoduje jen úhel pohledu!
Možná se pletu, ale za tolika neznámými jmény (hudebníků, aktivistů, firem...) jsou tak silná a široce sdělná témata, že skepsi stran fatální neatraktivnosti neuznávám. Napsat cosi sdělně jako první je těžký, ale docela rajcovní úkol. Tradiční odrazující brainwashing na redakčních poradách může být při tom docela dobrý trénink, jak pro své téma hledat přesvědčivá slova.