Nerozlišuji extremismus na levicový a pravicový. Extremismus je násilí. A násilí musíme odsoudit vždy, ať se ho dopouštějí antiglobalisté, nebo neonacisté, Češi, nebo Romové. Dělení násilníků na „levicové“ a „pravicové“ je matoucí. Vytváří dojem, jako by extremismus měl něco společného se standardní politikou. Je úplně jedno, zda se svištící baseballovou pálkou ohání anarchista s šátkem, holá lebka v bomberu, nebo Rom z ghetta.
Stejně tak je zavádějící módní tvrzení, že za rostoucí hrozbou extremismu je laxní přístup represivních orgánů. Tak jako jinde i v Janově byla státní moc připravená a důsledná. Přes vysoký počet ozbrojených útočníků i Romů ke střetu vůbec nedošlo. Policisté, tolikrát obviňovaní z nadržování extremistům a nenávisti k Romům, odvedli při jejich obraně bezchybnou práci i za cenu rizika pro vlastní zdraví. Přesto extremisté útočí opakovaně. V Janově letos již potřetí. Existuje zde totiž reálný, nanejvýš citlivý problém, v němž vidí svou šanci.
Extremisté upouštějí od útoků na Židy či homosexuály, přestávají se hlásit ke třetí říši. Zjistili, že v poměrně liberální, tolerantní, násilné ideologie odmítající české společnosti s těmito tématy neuspějí. Češi netrpí apriorními předsudky, nemají problémy přijímat Evropany a Američany černé pleti či asijské přistěhovalce. Proto se extremisté soustředí na jevy, které občané pociťují jako nepříjemné, obtěžující: život s nepřizpůsobivými občany, s přistěhovalci, či bezdomovci.
Neonacisté a ultranacionalisté pochopili to, co jejich anarchističtí a antiglobalističtí antipodi již dávno. Že síla extremismu je v sociálních problémech. Pochopili, že i oni si tím dodají zdání legitimity. Potvrzuje se, že „levý“ a „pravý“ extrém se stýkají. Stejně jako v minulém století Lenin s Hitlerem dokázali extremisté v Janově získat na svou stranu řadu obyčejných, v zásadě slušných, ale frustrovaných lidí.
Odpovědnost za sebe, za svou rodinu, za své zdraví
Toto je skutečná hrozba. S pár tisícovkami neonacistů si policie a tajná služba umějí poradit. Ale co ony statisíce normálních lidí, kteří chodí do práce, živí rodinu a jsou denně obtěžováni a ohrožováni nepřizpůsobivými obyvateli? I zde musí být policie daleko tvrdší, musí chránit slušné občany. Je ovšem jasné, že nikdy nedokáže být úplně všude.
Represe je potřebná, ale řeší jen důsledky. Vynucování zákona, padni komu padni, byl nutný první krok, který vláda učinila. Krok nejsnazší a nejrychlejší.
Druhým krokem byla změna legislativy. Zpřísnili jsme tresty za zločiny vůči životu, zdraví a majetku občanů, což znamená tvrdší postih pro všechny násilníky. Změny v oblasti daní a sociálního systému pak motivují k práci, končí doba snadného života ze sociálních dávek, který je podhoubím sociálních problémů.
Nejtěžší je krok třetí. Nabídnout lidem z ghett alternativu. Dát jim lepší vzdělání a tím i perspektivu lepší práce. Naučit je, že konformní život se jim vyplatí. Nezávisle na Janovu vláda tuto koncepci připravuje. To je však práce na desetiletí. I většinová společnost trpí socialistickými resentimenty. Pomalu si zvyká na návrat starých dobrých hodnot: odpovědnosti za sebe, za svou rodinu, za své zdraví.
„Občanské válce“, jak o ní mluví romští aktivisté, nezabrání pouhá represe. Nejlepší a zároveň jediná záruka nejen svobody a prosperity, ale i sociální soudržnosti je v respektu k hodnotám, které tvoří základ naší společnosti. Kromě zmíněných k nim patří i právo a pořádek. Extremismus jakékoli barvy hrozí všude tam, kde jsou tyto hodnoty zpochybněny.
Mirek Topolánek foto: ČTK
