Před třiceti lety Klar zavraždil devět lidí, za což vyfasoval šestkrát doživotí. Tomu se dá rozumět. Jenže rovněž před třiceti lety Spolkový ústavní soud rozhodl, že lidskou důstojnost vězně zachová jen perspektiva konce života na svobodě. Od té doby německé soudy udílejí s doživotím i „minimální trest“, který Klarovi vyprší 3. ledna. Tomu se dá rozumět už méně, ale stále ještě nejde o automatický nárok. Vězeň musí totiž doložit adaptaci, nápravu, lítost, pokání i spolupráci se státem. A tady jsme u jádra věci i skřípění zubů.
Doložil Klar nápravu, lítost, spolupráci se státem? Podle pozůstalých po obětech nikoliv. Podle spolkového prezidenta Köhlera, jenž mu odmítl udělit milost, také ne. Tak proč půjde v lednu domů? Inu proto, že podle kompetentního soudce už nehrozí nebezpečí jeho recidivy. Tu máš, čerte, kropáč a nárokový právní stát. Je to ale klikař, může si říkat Ludmila Brožová-Polednová. Vždyť ani ona by podruhé Miladu Horákovou na šibenici už neposlala.