„Podfinancovat“ či podvázat rozpočet lze více způsoby, nejen tak, že se dotace nepřidělí. LN tedy nic nenafukují. Peníze z grantu často přijdou reálně až v listopadu roku splatnosti – do té doby se hraje (zpívá, tančí, maluje) na dluh. Cash flow na nule, vyhlídky nejisté, „umělec v hladovění“ – až náhle přijde příslovečné „u-tra-tit“ (zpravidla do jednoho měsíce). Nemusíme být zrovna přáteli grantů pro kulturní podniky. Ale když existují, měly by fungovat jako po drátku, bez ponižujícího dušení chudáků příjemců dotací. Lékem by se mohly stát daňové asignace: moci svobodně (bez asistence politiků) poukázat např. půl procenta své mzdy na malé divadlo, místní mateřské centrum nebo církevní charitu. V dalším bodě je Richterova reakce k smíchu. Cítí se odpovědný za úspěch („pro mnou spravovanou oblast co nejvíce peněz“), ale okecává svou chybu („bohužel vinou čistě administrativní chyby úředníků“). Neumí na druhé delegovat odpovědnost? Nenese žádnou vinu za jejich pochybení? Nepotřebuje tedy „personální a organizační audit“, jehož má plná ústa, právě on?