„Jsem rád, že moje a naše volba je jasná,“ řekl před volbou prezidenta Sobotka.
A Langer vyvracel obavy, že Klaus bude nebezpečným partnerem: „Nemyslím, že by najednou z Hradu začal řídit ODS a mluvit do složení vlády. (...) Bude víc motorem, inspirací a hybatelem zásadnějších změn než dosud. A na takovouto roli, pokud ji bude hrát, se naopak těším.“
To, co se děje, se ovšem netýká jen napálených členů ODS. Klausovy kroky totiž představují radikální předefinování role prezidenta. Vždyť Klaus sliboval být svorníkem. Deklaroval, že bude prezident nadstranický - že si pochopitelně ponechá své názory, nicméně že při uplatňování svých pravomocí nebude stranit žádné politické formaci.
I Václav Havel se samozřejmě zákulisně paktoval s některými protagonisty politické scény, ovšem (až do Sarajeva) to mělo svou mez. A kdykoli se snažil prosadit své názory příliš vehementně, bylo mu doporučeno, ať si založí vlastní politickou stranu. A hned se ukázala absurdita situace - nejen proto, že Havel k něčemu takovému nebyl povahově vybaven, ale taky proto, že od českého prezidenta se něco takového nečeká.
Je sice součástí moci výkonné, ale jeho pravomoci jsou konstruovány převážně tak, aby byl pojistkou či rozhodčím mezi politickými hráči s mandátem od voličů, ne aby bojoval o moc s výhodou Hradu v zádech.
Klaus teď ale vstupuje na úplně jinou půdu. Jeho agitování pro konkrétní senátní kandidáty, to, že de facto odstartoval předsednickou kampaň Pavla Béma, jeho oznámení, že by podpořil novou, protivládní stranu, to vše načasované ke kongresu největší vládní strany - to je malá ústavní revoluce.
Největší ironií je, že ti členové ODS, kteří Klause už dlouho nemuseli, jeho volbu soukromě zdůvodňovali tím, že Hrad je jediná cesta, jak dosáhnout toho, aby neukojený stařík netropil neplechu. Jenže léčba byla horší než nemoc.
A Langer vyvracel obavy, že Klaus bude nebezpečným partnerem: „Nemyslím, že by najednou z Hradu začal řídit ODS a mluvit do složení vlády. (...) Bude víc motorem, inspirací a hybatelem zásadnějších změn než dosud. A na takovouto roli, pokud ji bude hrát, se naopak těším.“
To, co se děje, se ovšem netýká jen napálených členů ODS. Klausovy kroky totiž představují radikální předefinování role prezidenta. Vždyť Klaus sliboval být svorníkem. Deklaroval, že bude prezident nadstranický - že si pochopitelně ponechá své názory, nicméně že při uplatňování svých pravomocí nebude stranit žádné politické formaci.
I Václav Havel se samozřejmě zákulisně paktoval s některými protagonisty politické scény, ovšem (až do Sarajeva) to mělo svou mez. A kdykoli se snažil prosadit své názory příliš vehementně, bylo mu doporučeno, ať si založí vlastní politickou stranu. A hned se ukázala absurdita situace - nejen proto, že Havel k něčemu takovému nebyl povahově vybaven, ale taky proto, že od českého prezidenta se něco takového nečeká.
Je sice součástí moci výkonné, ale jeho pravomoci jsou konstruovány převážně tak, aby byl pojistkou či rozhodčím mezi politickými hráči s mandátem od voličů, ne aby bojoval o moc s výhodou Hradu v zádech.
Klaus teď ale vstupuje na úplně jinou půdu. Jeho agitování pro konkrétní senátní kandidáty, to, že de facto odstartoval předsednickou kampaň Pavla Béma, jeho oznámení, že by podpořil novou, protivládní stranu, to vše načasované ke kongresu největší vládní strany - to je malá ústavní revoluce.
Největší ironií je, že ti členové ODS, kteří Klause už dlouho nemuseli, jeho volbu soukromě zdůvodňovali tím, že Hrad je jediná cesta, jak dosáhnout toho, aby neukojený stařík netropil neplechu. Jenže léčba byla horší než nemoc.