Více Špidlů!

Celé roky nás europeisté přesvědčovali, že unie konstruovaná pro 12 členů nemůže fungovat se 27 a více členy. Potřebuje efektivnější instituce, tvrdili. Jedna z nejlogičtějších změn, které byly nasnadě, je zrušení práva každé země na eurokomisaře. Která vláda má 27 členů? Vždyť se pro všechny národní zástupce ani nedaří najít kloudnou pracovní náplň.

A teď je najednou Evropská rada ochotna se toho, co bylo včera nezbytné, vzdát a smířit se s tím, že Komise bude mít třeba přes třicet členů. Vědí, že je to hloupost, vždyť to sami vysvětlovali. Ale je to relativně bezvýznamná hloupost. A Mirek Topolánek se rozhodl, že se sveze zadarmo, a začal se zachování národních komisařů rovněž rázně dožadovat - ovšem nikoli dřív, než se ujistil, že je o něm rozhodnuto.

Teoreticky eurokomisař nemá pro svou zemi větší význam než její vlajka na stožáru před Berlaymontem -má jednat ne v zájmu své vlasti, ale unie. V praxi to tak docela neplatí, nicméně důležitost, jakou naši politici skutečně přikládají právu na eurokomisaře, lze nejlépe poměřit jmény Kužvart a Špidla. Bez těch bychom se opravdu v Bruselu neobešli!

Ostatní „ústupky“ Irům nemají povahu výjimek ze smlouvy; jsou to jen deklarace zdůrazňující něco, co ve smlouvě beztak je. Na její tvrdé jádro - rozšiřování většinového hlasování a nárůst váhy velkých zemí - si silní hráči sáhnout nenechají. Místo toho najdou pár bezvýznamností a budou se snažit přesvědčit Iry, že právě to jim na smlouvě vadilo a že teď (aniž by se cokoli změnilo) už je to v pořádku. A doufají, že když vrazí dost peněz do politického marketingu a diskreditace jakékoli opozice, mohlo by to tentokrát vyjít.

Je to smutná výpověď o tom, co si evropské elity myslí o voličích: bojí se jich a zároveň jimi opovrhují. A co se týče Topolánka, ten si špatně přečetl analýzu volebních výsledků, kterou si jeho strana nechala zpracovat. Nikde tam nestálo, že ztratila hlasy hlupáků.