Děkuji za zasvěcenou sondu paní Šafaříkové. Na základě dlouhodobého sledování se domnívám, že se velmi dobře daří rozvíjet strategickou a energetickou spolupráci s Tureckem přibližně v mezích francouzské představy o privilegovaném partnerství. Naproti tomu vázne sbližování politických kultur a premiér Erdogan těsně unikl soudnímu zákazu své strany pouze za cenu tichého srozumění s armádou a opuštění reformní dynamiky. Vinou tvrdé turecké linie hrozí zamrznutí sjednocovacích jednání na Kypru. Armáda si udržela právo dlouhodobě zasahovat přes irácké hranice bez souhlasu parlamentu. Erdogan přitvrdil protikurdskou rétoriku, nedošlo zatím k úplné normalizaci turecko-arménských vztahů, návrh nové ústavy odpočívá v šuplíku, zhoršují se ekonomické ukazatele země a rozporuplně vyzněla listopadová Erdoganova návštěva USA: média citují v souvislosti s Iránem jeho výrok, že země vlastnící jaderné zbraně nemají právo zabraňovat jiným, aby dosáhli téhož. Zdá se mi, že turecká elita nedocenila, jak ostrou změnou bude nástup Obamovy administrativy: ustane tlak USA na přijetí Turecka do EU a na pořad dne se dostane uznání arménské genocidy. Klíč k potřebným rozhodnutím drží Turci sami a čas jejich evropských aspirací se krátí. Jejich hlasité obviňování evropských zemí z neochoty je zcela kontraproduktivní.