Další „osmičkový“ rok se nám pomalu blíží ke svému konci. Při srovnání s jinými, které se staly historickými mezníky, bychom mohli konstatovat, že se nestalo pro český stát nic zásadního. Ale jedna záležitost přece jen neujde pozornosti našich potomků – díky pátečnímu hlasování o zahraničních misích poprvé hrozí, že Česká republika nedostojí svým spojeneckým závazkům.
Jako kdybychom tento rok neslavili sedmdesáté výročí tzv. mnichovské dohody. Našim spojencům se nechtělo jít do války kvůli maličkému Československu a my jsme se podřídili. Stigma „mnichovanství“ nám potom už zůstalo, ačkoliv naši čest zachraňovali stateční stíhači v bitvě o Anglii, pouštní krysy u Tobruku či tankisti u Dukly a jiní. Na jejich odkaz v současnosti navazují profesionálové v Afghánistánu a Iráku.
Za hanbu a pošpinění jejich práce lze považovat páteční rozhodnutí poslanců. O postoji komunistů hovořit nebudu, je celkem předvídatelný akonzistentní. Za šokující lze považovat postoj demokratické opozice – sociální demokracie, adokonce některých koaličních poslanců, kteří zamítli návrh o prodloužení mandátu našich zahraničních misí. Pokud chtějí ukázat, jak je vláda slabá, nechť si berou na mušku jiná témata, kterými se zviditelní. Nechutné politikaření, které si bere české vojáky jako rukojmí za zdravotní poplatky a které oslabuje autoritu českých kontingentů, je nutno zcela odmítnout.
Nelze než apelovat na demokratické poslance, aby přehodnotili své rozhodnutí a uvědomili si, že v Afghánistánu a Iráku se bojuje za tradiční hodnoty křesťanské euroatlantické civilizace. Za demokracii a lidská práva. Proti teroru, násilí a totalitě. Nechtějme, aby pátek 19. prosince 2008 vstoupil do našich dějin jako den hanby, kdy Česká republika zradila své spojence. Sedmdesát let po Mnichovu.