Klaus jim stoupá do nosu

V Rusku slaví jistý agent KGB a profesor Panarin úspěch se svou předpovědí rozpadu USA v roce 2011. A jeho posluchači to zřejmě opravdu vnímají jako informace o reálně existujících Spojených státech amerických. Z vnějšku ovšem Panarinova předpověď zapadá do kontextu zcela jiného, kontextu ruských apokalyptických předpovědí. Zaujímá místo někdejších věšteb příchodu Antikrista a podobných jurodivých bludů. Navazuje i na chruščovovské dohánění a předhánění Ameriky.

Tam, kde schází individualistická tradice a dostatečná znalost matérie západního života, má o to větší roli geopolitika a odhalování domnělých hlubinných principů, jimiž se řídí budoucnost. Publikum, nezatížené konkrétními zkušenostmi, zato žádostivé skazek o nadcházejícím pádu nepřátel Ruska, to hltá. Ostatně je to příjemnější krmivo než perspektivy Ruska samotného. Už jen prognózy vývoje počtu obyvatel by měly v geopolitikou posedlém národu budit děs.

Francouzi jsou přece jen příliš sofistikovaní na to, aby uvěřili Panarinově prognóze. Nicméně ostrost, s jakou se francouzský tisk pustil do kritiky prezidenta ČR kvůli tomu, že nesdílí francouzské předsudky, je překvapivá a indikuje hlubší problémy. Sebevědomý národ by nepotřeboval číst útočné texty psané tónem, jenž místy může připomínat totalitní propagandu. Nejen výrazy jako pomlouvač, potížista a veřejný nepřítel, ale hlavně vyžadováním kolektivního nadšení a bezvýhradného souhlasu s jedinou politickou linií. Je to nehodné francouzské racionalistické tradice a ostudné zejména ve srovnání s podlézavými titulky typu Sarkozy usiluje o zlepšení každodenního života Evropanů, jakých jsou tytéž noviny schopny. Tohle nás tedy v lekcích evropské demokracie neučili.

Když už jsme u eurohujery tak oblíbené metafory Východoevropanů jako žáků, kteří k nim chodí do školy – známá výchovná poučka praví, že děti se dívají a učí se i tehdy, když si to rodiče neuvědomují.