U naprosté většiny sporů i v komunální oblasti lze nalézt politické či ideové jádro věci, lze ukázat, jestli řešení přispívá více ke svobodě a samostatnému rozhodování lidí, či k tomu, aby jim kdosi za jejich peníze vnucoval dobro, které by si oni sami vybrali úplně jinak.
Přesto mýtus o apolitičnosti komunální politiky žije.
A stejně žije i praxe „apolitičnosti“ evropské politiky. To už není mýtus, ale čistá realita.
Existuje snad někde stínová Evropská komise, čekající na příští volby, aby mohla vystřídat dosavadní evropskou vládu? Nikoli.
Existuje v euroinstitucích nějaká zřetelně definovaná opozice? Nikoli, jen menšinové skupiny, nahodile hájící jistý konkrétní zájem v jednotlivých kauzách. Jenže demokracie politiku potřebuje. Bez ní jsme jen svědky hry na jaksi objektivní, neutrální řešení problémů. Nebojuje se o vize, o svobody, o míru regulace. Jen se řeší. A úspěšnost struktur či jednotlivých pohlavárů se měří podle toho, jak umí prodat své „řešení“. Řešení je vydáváno za postup ve jménu jakéhosi abstraktního, obecného veřejného zájmu, ve skutečnosti je to jen rouška pro zcela konkrétní a definované zájmy vyhraněných skupin. Nad politikou vítězí superpragmatismus a cynický technokratismus.
Kulisy pro „řešení“ problémů
To ale nikomu nevadí, tím se nikdo nezabývá. Politika se na úrovni struktur EU neprovozuje. Nekonečný mejdan, kdy se vždy aktuálně předsedající země snaží předvést ještě lepším rautem v ještě hezčím zámku či kongresovém sále, summity kočovných ministrů, kteří možná ani nevědí, v jakém městě to zrovna pijí svou oslazenou kávu, to vše jsou jen kulisy pro „řešení“ problémů. A tak se řeší jednou podpora zaměstnanosti, jednou podpora krachujících bank, jednou situace v Palestině, jednou limity pro vypouštění sifonového plynu z aut.
To není politika. To jsou dílčí operativy, pro které chybí politický a ideový základ. Totiž nechybí, ale je přítomen nepřiznaně, skrytě, protože odkrytý by musel obstát v politické soutěži. Je to hlavní proud jedině povoleného euromyšlení. A ten nesoutěží. Své případné oponenty posílá do blázince nebo jim nasazuje čepici s rolničkami.
A protože v něčem se soutěžit musí, soutěží se ve věcech, které hezky vypadají. V rozhodných gestech agilních státníků a v přijímání dalších a dalších „rozhodných“ opatření. V myšlenkách už ne, to už by byla politika. A nyní toto politické bezčasí naplno prosákne k nám. Není náhodou, že se někteří čeští politici snaží pro dobu našeho předsednictví umrtvit běžné politické střetávání. Politika je v politickém bezčasí přece cosi nepatřičného. A až už nebudeme zemí předsednickou, třeba už nebude proč normální politický proces oživovat. Ten by byl technologům moci jen na překážku.
Lidem politika, zdá se, moc nechybí
Řešení problémů se jim asi líbí víc než samo jádro existence demokracie. Proto se vymýšlejí idiotské pohlednice s patronami určenými parlamentu. Čím to, že si pořád volíme ze svého středu ty největší pitomce, kterým potom musíme posílat výhružné či posměšné nábojnice? Anebo si naopak volíme své skutečné zástupce, ale pak se nám vždy a znovu nelíbí, že to jsou zrovna oni, kdo rozhodují? Tahle nelibost k politice obecně byla rozšířena vždy. Proto měla u lidí v různých zlomových okamžicích takovou podporu rázná surová řešení, která se bez politiky obešla. Proto tak málo lidem vadí politické bezčasí, do jehož bahna se nepozorovaně stále více noříme.
Zdá se ale, že některým bliká kontrolka a s tímto vývojem se nesmíří. Prokázala to referenda ve Francii, Nizozemsku či Irsku, tolik odlišná od dojemného spojenectví téměř všech elit. Prokazují to i četné průzkumy například ve věcech názoru na budoucnost evropské integrace. Pod povrchem cosi doutná. Třeba naděje na oživení skomírající a na první pohled nikým nechtěné normální politické soutěže. Nebo je to jen zbožné přání naivních idealistů a právě nám začalo tisícileté politické bezčasí.
Přesto mýtus o apolitičnosti komunální politiky žije.
A stejně žije i praxe „apolitičnosti“ evropské politiky. To už není mýtus, ale čistá realita.
Existuje snad někde stínová Evropská komise, čekající na příští volby, aby mohla vystřídat dosavadní evropskou vládu? Nikoli.
Existuje v euroinstitucích nějaká zřetelně definovaná opozice? Nikoli, jen menšinové skupiny, nahodile hájící jistý konkrétní zájem v jednotlivých kauzách. Jenže demokracie politiku potřebuje. Bez ní jsme jen svědky hry na jaksi objektivní, neutrální řešení problémů. Nebojuje se o vize, o svobody, o míru regulace. Jen se řeší. A úspěšnost struktur či jednotlivých pohlavárů se měří podle toho, jak umí prodat své „řešení“. Řešení je vydáváno za postup ve jménu jakéhosi abstraktního, obecného veřejného zájmu, ve skutečnosti je to jen rouška pro zcela konkrétní a definované zájmy vyhraněných skupin. Nad politikou vítězí superpragmatismus a cynický technokratismus.
Kulisy pro „řešení“ problémů
To ale nikomu nevadí, tím se nikdo nezabývá. Politika se na úrovni struktur EU neprovozuje. Nekonečný mejdan, kdy se vždy aktuálně předsedající země snaží předvést ještě lepším rautem v ještě hezčím zámku či kongresovém sále, summity kočovných ministrů, kteří možná ani nevědí, v jakém městě to zrovna pijí svou oslazenou kávu, to vše jsou jen kulisy pro „řešení“ problémů. A tak se řeší jednou podpora zaměstnanosti, jednou podpora krachujících bank, jednou situace v Palestině, jednou limity pro vypouštění sifonového plynu z aut.
To není politika. To jsou dílčí operativy, pro které chybí politický a ideový základ. Totiž nechybí, ale je přítomen nepřiznaně, skrytě, protože odkrytý by musel obstát v politické soutěži. Je to hlavní proud jedině povoleného euromyšlení. A ten nesoutěží. Své případné oponenty posílá do blázince nebo jim nasazuje čepici s rolničkami.
A protože v něčem se soutěžit musí, soutěží se ve věcech, které hezky vypadají. V rozhodných gestech agilních státníků a v přijímání dalších a dalších „rozhodných“ opatření. V myšlenkách už ne, to už by byla politika. A nyní toto politické bezčasí naplno prosákne k nám. Není náhodou, že se někteří čeští politici snaží pro dobu našeho předsednictví umrtvit běžné politické střetávání. Politika je v politickém bezčasí přece cosi nepatřičného. A až už nebudeme zemí předsednickou, třeba už nebude proč normální politický proces oživovat. Ten by byl technologům moci jen na překážku.
Lidem politika, zdá se, moc nechybí
Řešení problémů se jim asi líbí víc než samo jádro existence demokracie. Proto se vymýšlejí idiotské pohlednice s patronami určenými parlamentu. Čím to, že si pořád volíme ze svého středu ty největší pitomce, kterým potom musíme posílat výhružné či posměšné nábojnice? Anebo si naopak volíme své skutečné zástupce, ale pak se nám vždy a znovu nelíbí, že to jsou zrovna oni, kdo rozhodují? Tahle nelibost k politice obecně byla rozšířena vždy. Proto měla u lidí v různých zlomových okamžicích takovou podporu rázná surová řešení, která se bez politiky obešla. Proto tak málo lidem vadí politické bezčasí, do jehož bahna se nepozorovaně stále více noříme.
Zdá se ale, že některým bliká kontrolka a s tímto vývojem se nesmíří. Prokázala to referenda ve Francii, Nizozemsku či Irsku, tolik odlišná od dojemného spojenectví téměř všech elit. Prokazují to i četné průzkumy například ve věcech názoru na budoucnost evropské integrace. Pod povrchem cosi doutná. Třeba naděje na oživení skomírající a na první pohled nikým nechtěné normální politické soutěže. Nebo je to jen zbožné přání naivních idealistů a právě nám začalo tisícileté politické bezčasí.
