Včerejší verdikt otevřel cestu k navrácení rodinné hrobky v Třeboni Pezoldové. Je to cesta k vítězství nejenom práva, ale i piety a selského rozumu.
Vlastnictví rodinné hrobky si - na rozdíl od vlastnictví hradů, zámků a lesů - dovede představit každý. Tady přece nejde o nemovitost, ale o ostatky předků. Proč schwarzenberskou hrobku nevracet? Protože má prý spíše charakter chrámu, tudíž není majetkem osobní povahy, zní argument památkářů. Proč hrobku naopak vrátit? Protože se na ni vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život, tvrdí soudkyně Eliška Wagnerová. Pamatujme si ten argument. Naznačuje totiž precedens ve vnímání hranice mezi pietou, týkající se předků, a zájmem státu, který se týká památek či archeologie.
Před deseti lety mnozí nechápali, proč Židé spustili poprask, když byl při rekonstrukci budovy České pojišťovny odkryt starý židovský hřbitov. Vztah k pět set let starým ostatkům předků tu nemá silnou tradici, přesto byly ostatky pietně přeneseny. Kde tedy leží hranice zájmu státu? Měli jsme snad uctít i tři tisíce let staré pohřebiště, jež padlo za oběť výstavbě skladu Delvity v Rudné u Prahy?
Tady žádná národní ani evropská norma neexistuje. Můžeme ale pozorovat, jak se střetávají různé logiky. Logika developerů velí vše převálcovat výstavbou. Logika vědců velí pohřebiště odkrýt, popsat a pak předvádět jako exponát. Logika piety velí dbát na zájmy příbuzných, potomků a dědiců. Je dobře, že stát pietu začíná uznávat - když už ne u hrobů z doby bronzové, tak určitě v případě těch, kteří se ke svým tradicím hlásí, tedy českých aristokratů a Židů.
Schwarzenberský příběh nekončí, dokud platí zákon z roku 1947, který český rod okradl - ne proto, že by snad kolaboroval, jen kvůli tomu, že byl bohatý. Tak zaplaťpánbůh aspoň za tu hrobku.
Vlastnictví rodinné hrobky si - na rozdíl od vlastnictví hradů, zámků a lesů - dovede představit každý. Tady přece nejde o nemovitost, ale o ostatky předků. Proč schwarzenberskou hrobku nevracet? Protože má prý spíše charakter chrámu, tudíž není majetkem osobní povahy, zní argument památkářů. Proč hrobku naopak vrátit? Protože se na ni vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život, tvrdí soudkyně Eliška Wagnerová. Pamatujme si ten argument. Naznačuje totiž precedens ve vnímání hranice mezi pietou, týkající se předků, a zájmem státu, který se týká památek či archeologie.
Před deseti lety mnozí nechápali, proč Židé spustili poprask, když byl při rekonstrukci budovy České pojišťovny odkryt starý židovský hřbitov. Vztah k pět set let starým ostatkům předků tu nemá silnou tradici, přesto byly ostatky pietně přeneseny. Kde tedy leží hranice zájmu státu? Měli jsme snad uctít i tři tisíce let staré pohřebiště, jež padlo za oběť výstavbě skladu Delvity v Rudné u Prahy?
Tady žádná národní ani evropská norma neexistuje. Můžeme ale pozorovat, jak se střetávají různé logiky. Logika developerů velí vše převálcovat výstavbou. Logika vědců velí pohřebiště odkrýt, popsat a pak předvádět jako exponát. Logika piety velí dbát na zájmy příbuzných, potomků a dědiců. Je dobře, že stát pietu začíná uznávat - když už ne u hrobů z doby bronzové, tak určitě v případě těch, kteří se ke svým tradicím hlásí, tedy českých aristokratů a Židů.
Schwarzenberský příběh nekončí, dokud platí zákon z roku 1947, který český rod okradl - ne proto, že by snad kolaboroval, jen kvůli tomu, že byl bohatý. Tak zaplaťpánbůh aspoň za tu hrobku.
