Za hlavního vítěze lze už teď označit Putinovo Rusko a za hlavního poraženého Juščenkovu Ukrajinu. Ta se stala nejenom hromosvodem většinového evropského hněvu, ale ještě bude platit Moskvě za plyn mnohem více než dosud. Ponížení Ukrajiny -nikoliv to, aby noví členové EU mrzli - byl Putinův hlavní cíl.
Ruský lídr dokázal to, co potřeboval: Kyjev nenašel zastání, navíc „oranžová“ prozápadní Ukrajina, ta urážka vmetená před lety Putinovi do tváře, dostala na vědomí, že hledání skutečné opory na Západě pro ni nemá smysl.
Dalším poraženým je idea jednotného postupu Evropy, společné energetické politiky EU vůči Rusku. Před lety se hojně debatovalo o tom, že Evropu uměle dělí na starou a novou americká administrativa George Bushe. Dnes Kreml o staré a nové Evropě nehovoří, nedrží ideologická kázání, leč tím účinněji v tomto směru koná. Jako bychom se přenesli o šest let nazpět.
Nová Evropa se alespoň pokouší zastat Ukrajiny, ale její argumenty zapadají. Třeba ten, že Gazpromu nedluží Juščenko, ale společnost Naftogaz, kterou spoluvlastní firma Rosukreněrgo, kterou zase spoluvlastní Gazprom... Starou Evropu poznáváme v argumentaci Nicolase Sarkozyho: „Ukrajina by neměla zapomínat na to, co pro ni Evropa udělala, ve hře je její důvěryhodnost jako evropského partnera,“ říká francouzský lídr. Přesně to, co chce slyšet Putin.
Kdo si nemyslí, že ruský plyn dělí Evropu a její společnosti, ať se podívá na české webové debaty. „EU, místo aby přitlačila ve shodě s Ruskem pořádně na Ukrajinu, dělá kolem toho z politických důvodů hloupé tanečky,“ zní většinový názor, který je ovšem v jasném rozporu s pozicí Topolánkovy vlády.
Konsenzus panuje de facto v jediné věci: vítězem této krize musí být podpora pro jadernou energetiku. Co s tím, když právě jaderná energetika se vymyká z evropských politik? Jedna cesta se nabízí: evropskou politiku z ní učinit. Nicolas Sarkozy by v tom rychle udělal jasno.
Ruský lídr dokázal to, co potřeboval: Kyjev nenašel zastání, navíc „oranžová“ prozápadní Ukrajina, ta urážka vmetená před lety Putinovi do tváře, dostala na vědomí, že hledání skutečné opory na Západě pro ni nemá smysl.
Dalším poraženým je idea jednotného postupu Evropy, společné energetické politiky EU vůči Rusku. Před lety se hojně debatovalo o tom, že Evropu uměle dělí na starou a novou americká administrativa George Bushe. Dnes Kreml o staré a nové Evropě nehovoří, nedrží ideologická kázání, leč tím účinněji v tomto směru koná. Jako bychom se přenesli o šest let nazpět.
Nová Evropa se alespoň pokouší zastat Ukrajiny, ale její argumenty zapadají. Třeba ten, že Gazpromu nedluží Juščenko, ale společnost Naftogaz, kterou spoluvlastní firma Rosukreněrgo, kterou zase spoluvlastní Gazprom... Starou Evropu poznáváme v argumentaci Nicolase Sarkozyho: „Ukrajina by neměla zapomínat na to, co pro ni Evropa udělala, ve hře je její důvěryhodnost jako evropského partnera,“ říká francouzský lídr. Přesně to, co chce slyšet Putin.
Kdo si nemyslí, že ruský plyn dělí Evropu a její společnosti, ať se podívá na české webové debaty. „EU, místo aby přitlačila ve shodě s Ruskem pořádně na Ukrajinu, dělá kolem toho z politických důvodů hloupé tanečky,“ zní většinový názor, který je ovšem v jasném rozporu s pozicí Topolánkovy vlády.
Konsenzus panuje de facto v jediné věci: vítězem této krize musí být podpora pro jadernou energetiku. Co s tím, když právě jaderná energetika se vymyká z evropských politik? Jedna cesta se nabízí: evropskou politiku z ní učinit. Nicolas Sarkozy by v tom rychle udělal jasno.