Současnou masivní recesi pochopitelně nemohl pominout. Ale lze v tom vidět ještě něco jiného: Obama, který dokázal v kampani budit až nadpřirozená očekávání, je teď spíš musí krotit. Musí říci, že stále platí „yes, we can“, ale bude to chvíli trvat.
O síle očekávání svědčí i to, jak dobře byl přijat projev plný hluchých míst a klišé. O tom, že není důležité, zda je vláda malá, nebo velká, ale jak pomáhá občanům, přesvědčoval už Bill Clinton. Konec planého politického handrkování - ale teď už doopravdy! - byl vyhlašován bezpočtukrát. Nabádání, že Američané musí přestat být lhostejní k chudobě ve světě, zní dvojnásob falešně poté, co Obamův předchůdce více než zčtyřnásobil pomoc Africe. Říká se, že papír unese všechno, ale v Obamově případě je to jeho hlas; papír je vůči němu nemilosrdný.
V zahraniční politice deklaroval Obama změnu, ale i kontinuitu. Působivé - protože identifikující typickou americkou slabinu - bylo jeho varování teroristům, ať si nemyslí, že „vydrží déle než my“. Nečekaná - protože v rozporu s názorem rozšířeným na levici - byla výzva vládcům třetího světa, aby nesváděli své chyby na Západ. Ti však jistě považovali za největší změnu kurzu něco jiného: odklon od prosazování demokracie.
A přece bylo přes všechny slabiny sledování Obamova inauguračního projevu velkým zážitkem. Mnohý státník by se asi rozpakoval říkat svým spoluobčanům, že „máme povinnosti k sobě, k národu a ke světu, povinnosti, které nepřijímáme neochotně, ale naopak se jich chápeme rádi“. Obama může. Nemusí se totiž při tom uchylovat k ideologickým nebo moralistním floskulím. Může sáhnout pro živoucí příklady z národních dějin připomínající Američanům, že jsou hodnoty, které - ani jako jednotlivci, ani jako národ - nesmějí zradit, že cosi převzali a mají za povinnost to předat dál.
Pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? mohl by se nás Barack Obama zeptat, kdyby byl buran.
O síle očekávání svědčí i to, jak dobře byl přijat projev plný hluchých míst a klišé. O tom, že není důležité, zda je vláda malá, nebo velká, ale jak pomáhá občanům, přesvědčoval už Bill Clinton. Konec planého politického handrkování - ale teď už doopravdy! - byl vyhlašován bezpočtukrát. Nabádání, že Američané musí přestat být lhostejní k chudobě ve světě, zní dvojnásob falešně poté, co Obamův předchůdce více než zčtyřnásobil pomoc Africe. Říká se, že papír unese všechno, ale v Obamově případě je to jeho hlas; papír je vůči němu nemilosrdný.
V zahraniční politice deklaroval Obama změnu, ale i kontinuitu. Působivé - protože identifikující typickou americkou slabinu - bylo jeho varování teroristům, ať si nemyslí, že „vydrží déle než my“. Nečekaná - protože v rozporu s názorem rozšířeným na levici - byla výzva vládcům třetího světa, aby nesváděli své chyby na Západ. Ti však jistě považovali za největší změnu kurzu něco jiného: odklon od prosazování demokracie.
A přece bylo přes všechny slabiny sledování Obamova inauguračního projevu velkým zážitkem. Mnohý státník by se asi rozpakoval říkat svým spoluobčanům, že „máme povinnosti k sobě, k národu a ke světu, povinnosti, které nepřijímáme neochotně, ale naopak se jich chápeme rádi“. Obama může. Nemusí se totiž při tom uchylovat k ideologickým nebo moralistním floskulím. Může sáhnout pro živoucí příklady z národních dějin připomínající Američanům, že jsou hodnoty, které - ani jako jednotlivci, ani jako národ - nesmějí zradit, že cosi převzali a mají za povinnost to předat dál.
Pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? mohl by se nás Barack Obama zeptat, kdyby byl buran.
