S Jiřím Paroubkem se pro mě, a troufám si tvrdit i pro mnoho podobných voličů, stala v posledních měsících sociální demokracie zcela nevolitelnou. Ze sociálně a proevropsky orientované a od komunistů se distancující politické síly se ČSSD stala populistickou, v některých otázkách do tupého nacionalismu a antiamerikanismu sklouzávající stranou. Stranou, pro kterou je fetiš hlasů a blížící se moci nade všechno. Nade všechny ideje a ideály, a troufám si říci, že i nad demokracii, spojenecké závazky této země a její příslušnost a spoluodpovědnost za svobodnou část světa.
„Tvrdá opoziční politika“, jak ji praktikuje Jiří Paroubek se snaživě sekundujícím Lubomírem Zaorálkem a koření „bulteriér“ ČSSD David Rath, ztratila všechen obsah, stala se jen divadlem pro voliče. Z politického souboje se změnila v totální válku, která za použití veškerého zbrojního arzenálu politické diverze oslabuje i sám demokratický systém. Bez viny není ale ani ODS, která na tento způsob boje přistoupila.
V tomto pojetí světa jsou proto pro Paroubka novináři automaticky nepřátelé a spiklenci, kteří nedělají nic jiného, než že sociální demokracii škodí. Neuvěřitelný Paroubkův výlev na úterní tiskové konferenci, kde pourážel všechny kolegy, na prvním místě pak moji kolegyni, jednu z nejtalentovanějších českých novinářek Renatu Kalenskou, nemá v demokratickém světě a slušné společnosti co dělat.
Místo toho, aby se Paroubek zabýval příčinou, kterou bylo Rathovo hloupě frajerské, ničím nevynucené a skandální ocenění Hitlerovy ekonomické politiky v době světové hospodářské krize, začal předseda ČSSD sprostě nadávat novinářům. A to způsobem, který se v případě kolegyně Kalenské řeší ve vesnických poměrech jediným možným způsobem - dotyčnému se dá přes hubu. V poměrech města pražského, kde se naše redakce nachází, se to k Paroubkovu štěstí řeší obecným opovržením. A dokud se neomluví, neměl by si slušný novinář o pana Paroubka opřít ani kolo.
České sociální demokracii Paroubkovy způsoby škodí a vznášejí otazníky nad jejím dlouhodobým směřováním a samotnou existencí jako evropské sociálně demokratické strany.
V této chvíli to tak nevypadá, volební preference zaručují sociálním demokratům jednoznačné vítězství a s podporou komunistů jasnou většinu v parlamentu. Důvodem však není síla sociální demokracie, jejího programu, kvality osobností v jejím čele, ale jen a jen ve slabosti hlavního protivníka - ODS Mirka Topolánka.
Jenže ani tato slabost nemusí být věčná, Topolánek už téměř vyhrál a brzy definitivně vyhraje svůj boj o proevropskou orientaci ODS s pohrobky Václava Klause i s prezidentem samotným. Jako létající šéf Evropské unie získává v české kotlině i moravských luzích popularitu a jako politik sbírá neocenitelné zkušenosti, které mu mohou pomoci překročit jeho vlastní stín „chlapa z Valašska“.
Ztráta solidní pověsti ČSSD, s níž si Paroubek, Rath a Zaorálek zahrávají, se může ukázat pro přemýšlivější část voličů jazýčkem na vahách. A možná to nakonec rozhodne, že přes kýble špíny a nechutností, jež ČSSD na ODS vychrstne, přece jen dají hlas raději Topolánkovi než Paroubkovi. Se skřípěním zubů, ale dají.
Národní socialisté
Připouštím ale, že je to trochu idealistický scénář. Na sousedním Slovensku vládne Paroubkův klon -a dnes už i vzor - premiér Robert Fico, který se s podobně hrubiánskou, neomalenou, populistickou a do budoucnosti nesměřující politikou drží v čele žebříčků popularity. A volby příští rok může vyhrát zcela s přehledem.
Jenže: Ficovi se sice doma daří, v Evropě se však pohybuje na okraji slušné politické společnosti. Jak mi řekla na podzim jedna činitelka francouzské socialistické strany: „Robertu Ficovi bych po zkušenostech s ním ani ruku nepodala. Pro mě to není žádný sociální demokrat, a může mít procent, kolik chce.“ Jiřímu Paroubkovi hrozí stejný osud. Může se sice (s pomocí komunistů) stát pánem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale ve světě za pohraničními horami bude předmětem opovržení a posměchu. V situaci, kdy na Pražském hradě bude ještě stále sedět podobně, byť ze zcela jiného důvodu celoevropsky izolovaný Václav Klaus, by to pro Českou republiku mohlo být fatální.
Ještě důležitější však je, že dnešní dění na české politické scéně v režii ČSSD narušuje úroveň politické kultury této země, ale neviditelně i demokratické poměry - stejně tak jako Paroubkovo směřování k otevřené spolupráci s nereformovanou KSČM.
Ostatně i v tom má příklad v Robertu Ficovi, který slušnou sociální demokracii na Slovensku zlikvidoval a pohltil a svojí populisticko-nacionalistickou stranou ovládl celý politický prostor. Pokud má být toto i budoucnost pro Česko, pak raději nechť nám Pán Bůh ráčí Topolánka zachovat.
