Čáry v písku

Maastrichtská kritéria pro přijetí eura jsou klasickou čárou v písku. U umělé měny je důležité mít nějaké jakoby objektivní, neovlivnitelné kritérium, jež může fungovat jako bič na marnotratné vlády.

Samozřejmě už se ukázalo, že některé země jsou si rovnější než jiné, a když maastrichtské kritérium překročí, nic se jim nestane. Ale to byla klidná léta. Hospodářská krize všechny čáry v písku spláchla. Jestliže dnes může eventuální překročení maastrichtského kritéria u nás generovat novinové titulky, svědčí to o vskutku přemrštěných nadějích, jež jsme se naučili vkládat do přijetí eura: že nás zbaví nejen kurzové nejistoty, ale zřejmě i nutnosti myslet.

V dobrých letech si všechny země eurozóny půjčovaly za téměř stejnou úrokovou míru, i když všichni věděli, že eurozóna není optimální měnová zóna. Ale to je hudba minulosti. Ratingová agentura S&P minulý týden snížila rating Řecka, Portugalska a Španělska, eurozóna neeurozóna. Evropská komise (optimisticky) předpokládá, že letos tříprocentní kritérium poruší polovina členských zemí. Zapomeňte na procenta, aktuální otázka nyní zní, kdo komu ty peníze půjčí. Evropské vlády si letos budou muset půjčit dva biliony eur, 17 procent HDP. Irsko například bude někde muset splašit částku rovnající se 26 procentům jeho HDP. A přitom právě rozpočtové hospodaření Irska a Španělska bývalo do roku 2007 vzorné. Proč právě u nich vznikly masivní realitní bubliny? A proč dnes obzvlášť tvrdě padají do krize pobaltské země s měnou napojenou na euro? Tohle vysvětlení nám naši příznivci rychlého přijetí eura dluží.

Na maastrichtská kritéria klidně zapomeňte. Právě tohle důvěřivé, zaslepené spolehnutí se na jednou dané ukazatele přivedlo globální bankovnictví ke krachu. Důležité teď budou skutečné věci: abychom si nepotřebovali půjčovat moc a aby nám někdo půjčil.