Sluha si proto půjčil od pána koně a odjel do Samary, kde se chtěl před Smrtí ukrýt. Po jeho odjezdu šel pán na trh, vyhledal ženu-Smrt a ptal se jí, proč ráno strašila jeho sluhu. „To nebylo strašení,“ odpověděla Smrt. „To byl výraz překvapení. Udivilo mě, že jsem ho viděla v Bagdádu, když se s ním mám dnes večer setkat v Samaře.“
Ještě před dvěma či třemi lety se mohlo zdát, že je to osud Iráčanů a Iráku - všechny pokusy o stabilizaci, pokusy o útěk před smrtí jako by nikam nevedly. Pak ale přišla změna, která za poslední léta nebyla patrnější než v sobotu, kdy Iráčané volili v provinčních volbách. Změnu nezpůsobila geniální strategie jednoho muže ani série skvělých politických rozhodnutí, ale souhra několika okolností. Osud se nedá změnit, zní poučení z pohádky o sluhovi a Smrti. Možná, přesto ale k cíli vedou různé cesty, stačí jen hledat a být trpělivý.
Iráčané rozhodují
To, že sobotní volby proběhly téměř bez incidentů a za vysoké účasti voličů, to, že útoků v posledních měsících radikálně ubylo, neznamená, že se z Iráku stal ráj, jak si to před pěti šesti lety malovali lidé blízcí administrativě George W. Bushe. Teď bude zajímavé sledovat průběh jednání mezi jednotlivými stranami o rozdělení moci v takových krizových provinciích, jakými jsou Dijála, Ninive nebo Nadžáf. Otázka také je, co tyto volby udělají s postavením iráckého premiéra Núrího Málikího.
V úvahách nad iráckou domácí politikou by se dalo pokračovat ještě dlouho. To, že volby byly v zásadě demokratické, ještě nutně neznamená, že Iráčané zvolili ten správný směr.
Neznamená to, že se Irák nemůže rozpadnout, že ho jednou neuchvátí nějaký autokrat, nebo že v něm bude vybudována liberální demokracie amerického či evropského střihu. Může být, ale nemusí. Budoucnost země ale leží v rukou Iráčanů samotných - a to je nejdůležitější.
Americký prezident Barack Obama volby označil za důležitý krok „v procesu přebírání zodpovědnosti Iráčanů za svou budoucnost“. Kdyby bylo po Obamově, těžko by dnes mohl Iráčanům gratulovat. V těch nejhorších letech 2006-2007 patřil k těm, kteří odmítali posílení amerického kontingentu, propagoval naopak jejich stahování, což by tehdejší situaci zcela jistě zhoršilo. Nejde o to, se Baracku Obamovi posmívat, naprostá většina lidí se v té či oné fázi událostí v Iráku mýlila, důležité je vzít si z toho poučení při jakémkoli budoucím rozhodování, teď třeba o Afghánistánu.
Pouhé posílení amerických jednotek by k uklidnění situace v Iráku nestačilo. Důležitá byla změna strategie, neboli oprášení dávných lekcí z „protipovstaleckých válek“ (Filipíny, Malajsie, Vietnam, Alžírsko a další), na které se nejdřív po druhé světové válce a později znovu po Vietnamu zapomnělo. Důležitá byla i šťastná shoda okolností: v jednom okamžiku se na jednom místě sešli ti správní lidé s rozhledem, vzděláním a zkušenostmi. Pořád se mluví o generálu Petraeusovi, ale byli i další: například australský podplukovník v amerických službách David Kilcullen.
Ještě před dvěma či třemi lety se mohlo zdát, že je to osud Iráčanů a Iráku - všechny pokusy o stabilizaci, pokusy o útěk před smrtí jako by nikam nevedly. Pak ale přišla změna, která za poslední léta nebyla patrnější než v sobotu, kdy Iráčané volili v provinčních volbách. Změnu nezpůsobila geniální strategie jednoho muže ani série skvělých politických rozhodnutí, ale souhra několika okolností. Osud se nedá změnit, zní poučení z pohádky o sluhovi a Smrti. Možná, přesto ale k cíli vedou různé cesty, stačí jen hledat a být trpělivý.
Iráčané rozhodují
To, že sobotní volby proběhly téměř bez incidentů a za vysoké účasti voličů, to, že útoků v posledních měsících radikálně ubylo, neznamená, že se z Iráku stal ráj, jak si to před pěti šesti lety malovali lidé blízcí administrativě George W. Bushe. Teď bude zajímavé sledovat průběh jednání mezi jednotlivými stranami o rozdělení moci v takových krizových provinciích, jakými jsou Dijála, Ninive nebo Nadžáf. Otázka také je, co tyto volby udělají s postavením iráckého premiéra Núrího Málikího.
V úvahách nad iráckou domácí politikou by se dalo pokračovat ještě dlouho. To, že volby byly v zásadě demokratické, ještě nutně neznamená, že Iráčané zvolili ten správný směr.
Neznamená to, že se Irák nemůže rozpadnout, že ho jednou neuchvátí nějaký autokrat, nebo že v něm bude vybudována liberální demokracie amerického či evropského střihu. Může být, ale nemusí. Budoucnost země ale leží v rukou Iráčanů samotných - a to je nejdůležitější.
Americký prezident Barack Obama volby označil za důležitý krok „v procesu přebírání zodpovědnosti Iráčanů za svou budoucnost“. Kdyby bylo po Obamově, těžko by dnes mohl Iráčanům gratulovat. V těch nejhorších letech 2006-2007 patřil k těm, kteří odmítali posílení amerického kontingentu, propagoval naopak jejich stahování, což by tehdejší situaci zcela jistě zhoršilo. Nejde o to, se Baracku Obamovi posmívat, naprostá většina lidí se v té či oné fázi událostí v Iráku mýlila, důležité je vzít si z toho poučení při jakémkoli budoucím rozhodování, teď třeba o Afghánistánu.
Pouhé posílení amerických jednotek by k uklidnění situace v Iráku nestačilo. Důležitá byla změna strategie, neboli oprášení dávných lekcí z „protipovstaleckých válek“ (Filipíny, Malajsie, Vietnam, Alžírsko a další), na které se nejdřív po druhé světové válce a později znovu po Vietnamu zapomnělo. Důležitá byla i šťastná shoda okolností: v jednom okamžiku se na jednom místě sešli ti správní lidé s rozhledem, vzděláním a zkušenostmi. Pořád se mluví o generálu Petraeusovi, ale byli i další: například australský podplukovník v amerických službách David Kilcullen.