I když chápu obtíže některých matek malých dětí se sháněním pracovních příležitostí, nemohu se ztotožnit se snahou vytrhávat násilně kojence a nejmenší děti z jejich přirozeného rodinného prostředí, do kterého byli po narození přivedeni. A ohánět se při prosazování opětovného zřizování jeslí zrovnoprávněním žen a mužů na pracovním trhu mi přijde stejně absurdní, jako bychom se my muži měli cítit diskriminováni proto, že nemůžeme rodit děti a kojit!
V dobách totality jsem byl OÚNZ pověřen v rámci svých pracovních povinností zdravotnickým dohledem nad provozem jeslí a zdravotním stavem kojenců v nich takzvaně umístěných.
A to jak v jeslích denních, tak i celotýdenních, kde děti byly odloučeny od rodičů od pondělka do pátku, aby rodiče mohli úspěšně budovat komunismus. Tehdy se říkalo, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za jesle! Epidemiologická situace v těchto jeslových zdravotnických zařízeních (až dvacet dětí v jednom oddělení) nebyla přes veškerou snahu personálu (také se jim říkalo tety) dobrá. Častá virová onemocnění, horečky, kašle, rýmy a průjmy byly stálou součástí těchto dětských kolektivů.
Pokud si uvědomíme, že základní psychosociální vazby se utváří a upevňují nejintenzivněji do tří let věku, a to nejen mezi matkou a nemluvnětem (kojení), ale také mezi ostatními členy rodiny (sourozenci, otec, prarodiče), o to absurdnější je snaha uměle a násilně vytrhávat kojence na celý den z jeho domácího prostředí. Psychologové mají řadu studií, jak se takovéto „zacházení“ v raném dětství projeví v pubertě či dospělosti.
Ani při maximálním úsilí nejsou pečovatelky v jeslích schopny zajistit každému dítěti individuální péči jako rodiče, kteří dítěti uspokojí ihned jeho aktuální potřebu. Matky dobře vědí, že každé dítě má jiný biorytmus, spánkem a bděním počínaje a intervaly mezi jídlem a vyměšováním konče. V jeslích jsou děti z provozních důvodů nuceny se přizpůsobit režimu „většiny“ za potlačení jejich individuálních pocitů a tělesného i psychického komfortu.
Za názorovou schizofrenii považuji skutečnost, že na jednu stranu je snaha omezovat pobyt dětí v dětských domovech a zařídit jim náhradní pěstounskou péči v rodině, která by jim měla zajistit přirozený duševní vývoj a přirozené psychosociální vazby, a na druhou stranu se snažíme pobytem v jeslích uměle vytvářet bariéru, která tyto vazby narušuje!?
V ostatních evropských zemích je potřebnost kolektivních zařízení pro kojence a předškolní děti odvislá od kulturních a sociálních zvyklostí společenské komunity a největší rozdíly probíhají na ose sever–jih. Na severu Evropy, kde je silně zakořeněna rovnost mezi mužem a ženou v péči o dítě, je běžné umisťování malých dětí např. do „mikrojeslí“. Oproti tomu v jižních oblastech Evropy a Středomoří chybí poptávka po předškolních zařízeních skoro vůbec a dítě si spokojeně žije v mnohočlenných rodinách, kde péče o nejmenší děti je samozřejmostí.
Děti nám v budoucnu poděkují
Pokud to tedy chceme Evropě „osladit“, určitě bychom neměli začínat podáváním cukru jejím nejmenším dětem. Neboť jak říkají dietologové, cukr – bílý jed – k životu nezbytně nepotřebujeme.
Ve své ordinaci čím dál více pozoruji, že se na péči o kojence aktivně podílejí otcové i prarodiče, snaží se pomoci matce s péčí i zajištěním potřeb dítěte. Jinými slovy, celá rodina si doslova „vychutnává“ starosti i radosti spojené s příchodem nového člena do rodiny a dělí se o prožitky, kdy v domácím prostředí sledují postupné vývojové pokroky jejich potomka.
Neochuzujme proto naše děti a jejich rodiny o to pěkné, co se již nikdy v této podobě nevrátí, a nenuťme je žít v prostředí, které by si nikdy dobrovolně sami nevybraly. Odmítněme snahu a cíle některých europolitiků vytvořit sexmisijně vychovávanou skupinu eurodětí, které by měly nejhezčí období svého dětství prožít v eurojeslích a euroškolkách. Ponechme jejich rodičům svobodnou volbu prostředí, v kterém své děti budou chtít vychovávat. Pokud to dokážeme, naše děti nám za to v budoucnu poděkují.
V dobách totality jsem byl OÚNZ pověřen v rámci svých pracovních povinností zdravotnickým dohledem nad provozem jeslí a zdravotním stavem kojenců v nich takzvaně umístěných.
A to jak v jeslích denních, tak i celotýdenních, kde děti byly odloučeny od rodičů od pondělka do pátku, aby rodiče mohli úspěšně budovat komunismus. Tehdy se říkalo, že domovy důchodců jsou pomstou dětí za jesle! Epidemiologická situace v těchto jeslových zdravotnických zařízeních (až dvacet dětí v jednom oddělení) nebyla přes veškerou snahu personálu (také se jim říkalo tety) dobrá. Častá virová onemocnění, horečky, kašle, rýmy a průjmy byly stálou součástí těchto dětských kolektivů.
Pokud si uvědomíme, že základní psychosociální vazby se utváří a upevňují nejintenzivněji do tří let věku, a to nejen mezi matkou a nemluvnětem (kojení), ale také mezi ostatními členy rodiny (sourozenci, otec, prarodiče), o to absurdnější je snaha uměle a násilně vytrhávat kojence na celý den z jeho domácího prostředí. Psychologové mají řadu studií, jak se takovéto „zacházení“ v raném dětství projeví v pubertě či dospělosti.
Ani při maximálním úsilí nejsou pečovatelky v jeslích schopny zajistit každému dítěti individuální péči jako rodiče, kteří dítěti uspokojí ihned jeho aktuální potřebu. Matky dobře vědí, že každé dítě má jiný biorytmus, spánkem a bděním počínaje a intervaly mezi jídlem a vyměšováním konče. V jeslích jsou děti z provozních důvodů nuceny se přizpůsobit režimu „většiny“ za potlačení jejich individuálních pocitů a tělesného i psychického komfortu.
Za názorovou schizofrenii považuji skutečnost, že na jednu stranu je snaha omezovat pobyt dětí v dětských domovech a zařídit jim náhradní pěstounskou péči v rodině, která by jim měla zajistit přirozený duševní vývoj a přirozené psychosociální vazby, a na druhou stranu se snažíme pobytem v jeslích uměle vytvářet bariéru, která tyto vazby narušuje!?
V ostatních evropských zemích je potřebnost kolektivních zařízení pro kojence a předškolní děti odvislá od kulturních a sociálních zvyklostí společenské komunity a největší rozdíly probíhají na ose sever–jih. Na severu Evropy, kde je silně zakořeněna rovnost mezi mužem a ženou v péči o dítě, je běžné umisťování malých dětí např. do „mikrojeslí“. Oproti tomu v jižních oblastech Evropy a Středomoří chybí poptávka po předškolních zařízeních skoro vůbec a dítě si spokojeně žije v mnohočlenných rodinách, kde péče o nejmenší děti je samozřejmostí.
Děti nám v budoucnu poděkují
Pokud to tedy chceme Evropě „osladit“, určitě bychom neměli začínat podáváním cukru jejím nejmenším dětem. Neboť jak říkají dietologové, cukr – bílý jed – k životu nezbytně nepotřebujeme.
Ve své ordinaci čím dál více pozoruji, že se na péči o kojence aktivně podílejí otcové i prarodiče, snaží se pomoci matce s péčí i zajištěním potřeb dítěte. Jinými slovy, celá rodina si doslova „vychutnává“ starosti i radosti spojené s příchodem nového člena do rodiny a dělí se o prožitky, kdy v domácím prostředí sledují postupné vývojové pokroky jejich potomka.
Neochuzujme proto naše děti a jejich rodiny o to pěkné, co se již nikdy v této podobě nevrátí, a nenuťme je žít v prostředí, které by si nikdy dobrovolně sami nevybraly. Odmítněme snahu a cíle některých europolitiků vytvořit sexmisijně vychovávanou skupinu eurodětí, které by měly nejhezčí období svého dětství prožít v eurojeslích a euroškolkách. Ponechme jejich rodičům svobodnou volbu prostředí, v kterém své děti budou chtít vychovávat. Pokud to dokážeme, naše děti nám za to v budoucnu poděkují.
