Hned vedle paneláku, kde bydlím, je "Obchod přátelství". Ještě před desetiletím to býval takový čínský tuzex. Mohlo sem jen pár Číňanů s valutama a cizinci. Prodejna pak nějakým zázrakem přežila kapitalistickou revoluci posledních let. A jako v každém skansenu zachovávají se zde i zvyky.
Chodím tam nerad, protože je to pro mě opravdu cesta časem zpátky do socialistického Československa a jednak je tam předraženo. Ale dají se tam sehnat zahraniční časopisy a noviny, které u běžných stánků neseženete. Takže, když si třeba vyberu National Geographic, musím s ním napřed k jedné prodavačce, která mi ručně vypíše strvzenku. S tou jdu k pokladně, kde ji předložím a zaplatím. Než mi ale pokladní stvrzenku vrátí, předá ji třetí ženě, která ji orazítkuje. Pak se vracím k prodavčce číslo jedna, onen papírek jí předám, ona mi dá kopii a konečně po pěti minutách vlastním i ten časopis. Celý proces v obrovském prázdém obchodě znuděně pozoruje dalších asi 40 prodavaček.
Není to tak všude. Většina obchodů v čínských velkých městech je totožná s obchody západního světa. Ať už samoobsluhy nebo luxusní butiky jsou narvány zbožím, úslužnými a efektivními prodavači a zvědavými nakupujícími (pokud tedy zrovna neběsní hospodářská krize). Proč čínské úřady nezavřou státní prodělečné obchody, které nemají šanci konkurovat soukromým, je mi záhadou.
Možná, že to ty oficiální živoucí skanseny přece jenom budou.
