Je dobře, že rodiče mají stále větší zájem umístit své dítě do té nejlepší základní školy a že prioritou při jejich rozhodování jsou cizí jazyky. A je to vcelku pochopitelné. S čím však nesouhlasím, je názor paní Karin Marques, ředitelky Klubu K2, že se naše základní školy se od sebe příliš neliší. Nejde ani tak o to, že se příliš lišit ani nemohou, protože jsou ze zákona školami základními, ale kdo se školstvím alespoň trochu zabývá ví, že každá škola prostřednictvím svého školního vzdělávacího programu se určitým směrem profiluje.
A jestliže paní Marques stála u zrodu nového školského zákona (jak je psáno na internetových stránkách Klubu K2), tak to musí vědět. Nicméně je to věc jejího názoru se kterým lze polemizovat, ale je to její výsostné právo.
S čím ovšem principiálně souhlasit nelze, je její další originální názor - a sice, že „u nás existuje spousta škol, na kterých učí i sedmdesátiletí kantoři, a to není správné.“
Mohu paní Marques ubezpečit, že takových kantorů vskutku již není mnoho. Mám však tu čest jich několik málo znát a před jejich pedagogickým uměním a vitalitou se hluboce skláním. Její argument totiž zní stejně, jakoby jí vadilo, že by ji mohl na pohotovosti v nemocnici ošetřit sedmdesátiletý lékař, pobouřilo by ji, že se na jevišti naší první scény pohybuje sedmdesátiletý herec, že více jak sedmdesátiletý ombudsman požívá větší důvěry než celý parlament či sedmdesátiletý architekt vyhraje mezinárodní soutěž, případně více jak sedmdesátiletý dramatik (shodou okolností náš bývalý prezident) napíše novou hru. Diskriminace věkem je stejná, jako diskriminace rasová! Ale to mladá paní Marques zatím vědět nechce, protože jí jde především o to, najít prestižní pražskou školu pro své děti a děti z řad stejně uvažujících matek... a na takové škole opravdu sedmdesátiletí kantoři neučí.
A jestliže paní Marques stála u zrodu nového školského zákona (jak je psáno na internetových stránkách Klubu K2), tak to musí vědět. Nicméně je to věc jejího názoru se kterým lze polemizovat, ale je to její výsostné právo.
S čím ovšem principiálně souhlasit nelze, je její další originální názor - a sice, že „u nás existuje spousta škol, na kterých učí i sedmdesátiletí kantoři, a to není správné.“
Mohu paní Marques ubezpečit, že takových kantorů vskutku již není mnoho. Mám však tu čest jich několik málo znát a před jejich pedagogickým uměním a vitalitou se hluboce skláním. Její argument totiž zní stejně, jakoby jí vadilo, že by ji mohl na pohotovosti v nemocnici ošetřit sedmdesátiletý lékař, pobouřilo by ji, že se na jevišti naší první scény pohybuje sedmdesátiletý herec, že více jak sedmdesátiletý ombudsman požívá větší důvěry než celý parlament či sedmdesátiletý architekt vyhraje mezinárodní soutěž, případně více jak sedmdesátiletý dramatik (shodou okolností náš bývalý prezident) napíše novou hru. Diskriminace věkem je stejná, jako diskriminace rasová! Ale to mladá paní Marques zatím vědět nechce, protože jí jde především o to, najít prestižní pražskou školu pro své děti a děti z řad stejně uvažujících matek... a na takové škole opravdu sedmdesátiletí kantoři neučí.
