Včerejší výrok Václava Klause, že „krize přestane sama“, nezní ekonomům tak exoticky, jak musel včera leckomu připadat. Ovšem i to žádoucí vládní „nicnedělání“ může být docela pracné – například když je třeba čelit nápadům francouzských prezidentů. A hlavně je známé, že ekonomika se nezvedne, když lidi nebudou mít důvěru, že se zvedne. A pokud jim ji vláda může dodat třeba bubnováním, jak řekl ministr Kalousek, nechť to dělá.
Jak z tohoto pohledu vypadá zárodek vládního balíčku? Za prvé není vůbec malý. Jestliže Topolánek mluví o dvou procentech HDP, je to zcela srovnatelné se stimulačním balíkem prezidenta Obamy, jehož 850 miliard dolarů rozložených do dvou let představuje 2,5 procenta HDP. A obsahuje taky mnohé rozumné kroky. Kde selhává, to je politická prodejnost, což v tomto případě souvisí s léčením nedůvěry. Kolik lidí se vyzná v těch EGAPech, vratkách a vějířích zástav? A co je protikrizového na tom, když vláda zopakuje své byrokratické fráze o podpoře vzdělání? A jak to, že jsme zatím neslyšeli prakticky o ničem z oblasti sociální politiky?
Jestliže Obamův balíček trpí tím, že do něj demokrati nacpali odměnu kdejaké zájmové skupině a kdekterý ideologický nápad, který by jim za normálních okolností nikdy neprošel, český balíček trpí opačným kazem: vláda má problém, jak zaplnit prázdný papír. Je to vizitka mrtvolnosti politického života. Jestliže za oceánem se do něj vkládají, byť jakkoli problematicky, zástupy aktivistů, ideologů a politických kutilů, u nás na jejich místě zeje pustina. Zalidňují ho jen úředníci a lobbisté.
Nepochybujeme o tom, že ti do balíčku nakonec přispějí nějakou vychytávkou typu daňového osvobození stravenek. Ale zamezit šíření nedůvěry dosavadní vládní výkon nemůže. To je úkol pro politiky – ale vědí, o čem je řeč?
Jak z tohoto pohledu vypadá zárodek vládního balíčku? Za prvé není vůbec malý. Jestliže Topolánek mluví o dvou procentech HDP, je to zcela srovnatelné se stimulačním balíkem prezidenta Obamy, jehož 850 miliard dolarů rozložených do dvou let představuje 2,5 procenta HDP. A obsahuje taky mnohé rozumné kroky. Kde selhává, to je politická prodejnost, což v tomto případě souvisí s léčením nedůvěry. Kolik lidí se vyzná v těch EGAPech, vratkách a vějířích zástav? A co je protikrizového na tom, když vláda zopakuje své byrokratické fráze o podpoře vzdělání? A jak to, že jsme zatím neslyšeli prakticky o ničem z oblasti sociální politiky?
Jestliže Obamův balíček trpí tím, že do něj demokrati nacpali odměnu kdejaké zájmové skupině a kdekterý ideologický nápad, který by jim za normálních okolností nikdy neprošel, český balíček trpí opačným kazem: vláda má problém, jak zaplnit prázdný papír. Je to vizitka mrtvolnosti politického života. Jestliže za oceánem se do něj vkládají, byť jakkoli problematicky, zástupy aktivistů, ideologů a politických kutilů, u nás na jejich místě zeje pustina. Zalidňují ho jen úředníci a lobbisté.
Nepochybujeme o tom, že ti do balíčku nakonec přispějí nějakou vychytávkou typu daňového osvobození stravenek. Ale zamezit šíření nedůvěry dosavadní vládní výkon nemůže. To je úkol pro politiky – ale vědí, o čem je řeč?