Jsem rád, že profesor Jan Císař, který se ujal kritizovat moji knihu Aféry Anduly Sedláčkové (Petrklíč, Praha 2008), to vůbec udělal. Není to zrovna obvyklé v dnešních poměrech. Kdysi tomu bývalo jinak. Patrně se ale mnohem méně zkoumaly fenomény, který právě Andula Sedláčková (1887-1967) představovala. Zkoumal se například realismus nebo socialistické drama.
Jinak si nedovedu vysvětlit, proč mi právě profesor Císař, který mi vytýká po právu některé formální chyby, hned v druhém řádku jednu zásadní má: Anna Sedláčková, prosím, nezemřela v roce 1969, nýbrž o dva roky dříve. Stejně tak se plete, že to byla Eva Kozáková, která byla dlouholetou věrnou průvodkyní: byla to její teta Ella Bozděchová. Ale nejde tady ve skutečnosti o chyby, ale o úroveň.
Nepíšu to z hnidopišství, neboť vím, že člověk se chybami učí, a že i v té mé zůstalo zbytečně mnoho. Píši to proto, že jsem v průběhu několika let, kdy jsem se zabýval fenoménem Sedláčkové, narážel v tzv. odborném tisku na samé chyby! Sedláčková je totiž fenoménem, který by si zasloužil vážnější diskusi, než úzkoprsé vypočítávání chyb. Jsem ale nakonec rád, že jsem v závěru tak zničujícím způsobem srovnáván alespoň v osmnácti slovech s F. X. Šaldou. Úroveň se ale hledá vskutku těžko, když skončíte při četbě už na 11. stránce.