Svatá naivito! Co jich bylo těch starořímských konspirátorek a diktátorek od „Bartolemějské noci“ Kateřiny Medičejské, neobyčejně krutých panovnic Alžběty I. a Kateřiny Veliké až po demokracií omezené tvrdovlády Indíry Gándíové a dvou moderních válečnic Margarety Thatcherové a Cipi Livniové, samozřejmě bez těch výjimečných totalitních koncentráků.
U bořitele českých mýtů tahle úlitba jednomu z největších byť nečeských bludů současnosti poněkud překvapí, je však zřejmě smutným svědectvím, jak samozřejmou se už feministická pověra o nadřazenosti žen stala. Je snad muž méněcenný jen proto, že nemá mateřský cit, že nahrazuje kamarádstvím nedostatek empatie, že jako slabší pohlaví hůře snaší bolest?
Staří Římané měli v téhle věci jasno. Žena má životy dva. Nejdříve se obětuje svému mateřství a lidskému rodu. Po klimaktériu je za svou oběť matrona kompenzována a stává se nadřazenou bytostí, něčím jako nadmužem. Žen se proto v politice právem obávali. Věděli, že žena reprezentuje majestát despocie a nesmlouvavost, což ví ze zkušenosti každé malé dítě, kdežto i tak často ješitní muži představují svou přirozeností spíš kompromis a kamarádšaft demokracie. Ženy v politice také snáze podléhají stranickému dogmatickému vidění světa a fanatismu. Berou totiž svojí nemateřskou inverzní roli smrtelně vážně a chtějí něčeho dosáhnout, především pořádku. Proto je také matriarchát nebezpečný. Jak přesně tenhle rys ženy panovnice po zkušenostech s funkcionářkami ztvárnil Miloš Forman v „kukaččím hnízdě!“ Pro ženy je skutečně obtížné pochopit, že je politika jenom hra a demokracie nepořádek.
Paradoxně, má Gruša pravdu. Ženy jsou skutečně v politice posila, a právě proto do ní nepatří.
