Ruské ministerstvo zahraničí z neštěstí obvinilo výhradně kapitána obchodní lodi, Indonésana Nazwira Adiho. Ten se měl dopustit „porušení pravidel bezpečnosti při evakuaci lodi“. Peking ovšem na tuto hru nepřistoupil a označil ruský postoj za „nepochopitelný a nepřijatelný“.
Do boje se zapojila i kohorta čínských hackerů, kteří zaútočili na webovou stránku ruského konzulátu v Šanghaji, kam rozmístili protiruské urážky a hesla oslavující Čínu. Podle všeho nešlo o spontánní projev domácích nacionalistů, nýbrž, jak v obdobných případech předpokládá americká tajná služba CIA, o akci odsouhlasenou oficiálními čínskými úřady.
Tento konflikt se shodou okolností rozhořel v předvečer čtyřicátého výročí čínsko-sovětských bojů o kontrolu ostrova Damanskij na pohraniční řece Ussuri (2. března 1969). Sovětské, respektive ruské zbraňové systémy při nich tehdy dokázaly svou převahu nad čínskými, a jižní sousedé se museli po těžkých ztrátách stáhnout. I přes podzimní dohodu o příměří vedl pohraniční střet k dalšímu růstu napětí vztahů mezi Pekingem a Moskvou a paralelně s tím ke sblížení Číny se Spojenými státy. Může se tato situace opakovat i v 21. století - byť s daleko „civilizovanějšími“ projevy?
Důvody, proč by se tak mohlo stát, existují. Rusové mají vžitou tradiční nedůvěru k Číňanům a u obecného lidu se po celé generace těšily přízni oslavné legendy o bojích na Ussuri, stejně jako hrůzostrašné zvěsti o chystané čínské anexi Sibiře. Mnozí příslušníci ruské intelektuální elity už dlouho soudí, že ruské zájmy se spíše shodují se zájmy širšího euroatlantického společenství v čele s USA než s cíli oficiálně hlásaného rusko-čínského strategického partnerství.
„Máme společné zájmy (s USA), které se nezmění, ať už bude prezidentem třeba McCain nebo u nás Žirinovskij,“ soudí například šéfredaktor respektované rozhlasové stanice Echo Moskvy Alexej Venediktov. K tomu, co může názorově spojovat oba politiky pokládané za „jestřáby“, podle něj patří dvě velké „hrozby“: Čína a takzvaný jižní terorismus.
Mnohem obsáhlejší je na druhé straně seznam důvodů, proč lze probíhající přestřelku pokládat jen za pomíjivou mezihru v posilování ruskočínské spolupráce. Číňané si v současné chvíli nepřejí skutečný konflikt, a to ani diplomatický, s kteroukoliv z dalších mocností. Na druhou stranu jejich politologové ze státních vědeckých center nedoporučují ani příliš těsnou spolupráci se Spojenými státy a nabádají k tomu, aby si Peking držel Američany dále od těla.
Příkladem obezřetného postupu v tomto směru je nedávné rozhodnutí Kyrgyzstánu ukončit pronájem vojenské základny Manas Spojeným státům. Tato akce sice bývá spojována především se zájmem Moskvy, podle důvěryhodných zdrojů se na ní ještě aktivněji, byť v zákulisí, podílel Peking, jenž si nepřeje mít Američany na dohled od svých hranic.
Střet mocenských zájmů ve Střední Asii je sám o sobě dobrým důkazem toho, jak křehké je současné rusko-čínské partnerství. Moskva nyní usiluje hlavně o to, aby ze svého „podbřišku“ vytěsnila jak Američany, tak Evropany. Současně ale se stoupající nervozitou vnímá čínský nástup v tomto regionu - od zmíněného Kyrgyzstánu přes Tádžikistán až po Kazachstán.
Ve prospěch Pekingu nyní tyto mocenské karty nově zamíchala finanční krize. Rusové původně spekulovali s možností, jak využít dodávky z východosibiřských nalezišť ropy a zemního plynu pro posílení spolupráce s USA. Po růstu napětí ve vzájemných vztazích v důsledku politiky administrativy George W. Bushe zvažovali orientaci na Japonsko. Nyní, když naléhavě potřebují volné finanční prostředky, uzavřeli dalekosáhlou dohodu o dodávkách ropy Číně (na dvacet let v celkové výši 25 miliard dolarů). „Japonská recese posílila vyjednávací pozici Číny,“ komentoval dohodu hlavní analytik hongkongské investiční společnosti CLSA Gordon Kwan.
Vyčkávat a stáhnout drápy I z toho je zřejmé, že od časů bojů na Ussuri se situace v rusko-čínských vztazích zásadně změnila. Nyní je to Peking, kdo tahá za silnější nit. Navíc již dávno neplatí, že Rusové mají v rukou trumf pro nejhorší případ v podobě vyspělejší vojenské techniky. Čína si tak může dovolit „vyčkávat na příhodný moment a stáhnout drápy“, jak zní bonmot vlivného australského politologa Thomase Wilkinse. „Nespokojenost“ Pekingu, doprovázená i urážkami Ruska z klávesnic čínských hackerů, je za tohoto stavu věcí jen otcovským pohlavkem, který si může lehce dovolit, aniž by při tom zamýšlel, či potřeboval, něco víc.
Rusům to nicméně „výchovně“ připomnělo známé čínské podobenství o opici, která z výše hory v poklidu pozoruje souboj dvou tygrů v údolí. A pak svou tlapou zasáhne toho, který je již soubojem zcela vyčerpán. Vědí, že si musí dávat pozor.
Do boje se zapojila i kohorta čínských hackerů, kteří zaútočili na webovou stránku ruského konzulátu v Šanghaji, kam rozmístili protiruské urážky a hesla oslavující Čínu. Podle všeho nešlo o spontánní projev domácích nacionalistů, nýbrž, jak v obdobných případech předpokládá americká tajná služba CIA, o akci odsouhlasenou oficiálními čínskými úřady.
Tento konflikt se shodou okolností rozhořel v předvečer čtyřicátého výročí čínsko-sovětských bojů o kontrolu ostrova Damanskij na pohraniční řece Ussuri (2. března 1969). Sovětské, respektive ruské zbraňové systémy při nich tehdy dokázaly svou převahu nad čínskými, a jižní sousedé se museli po těžkých ztrátách stáhnout. I přes podzimní dohodu o příměří vedl pohraniční střet k dalšímu růstu napětí vztahů mezi Pekingem a Moskvou a paralelně s tím ke sblížení Číny se Spojenými státy. Může se tato situace opakovat i v 21. století - byť s daleko „civilizovanějšími“ projevy?
Důvody, proč by se tak mohlo stát, existují. Rusové mají vžitou tradiční nedůvěru k Číňanům a u obecného lidu se po celé generace těšily přízni oslavné legendy o bojích na Ussuri, stejně jako hrůzostrašné zvěsti o chystané čínské anexi Sibiře. Mnozí příslušníci ruské intelektuální elity už dlouho soudí, že ruské zájmy se spíše shodují se zájmy širšího euroatlantického společenství v čele s USA než s cíli oficiálně hlásaného rusko-čínského strategického partnerství.
„Máme společné zájmy (s USA), které se nezmění, ať už bude prezidentem třeba McCain nebo u nás Žirinovskij,“ soudí například šéfredaktor respektované rozhlasové stanice Echo Moskvy Alexej Venediktov. K tomu, co může názorově spojovat oba politiky pokládané za „jestřáby“, podle něj patří dvě velké „hrozby“: Čína a takzvaný jižní terorismus.
Mnohem obsáhlejší je na druhé straně seznam důvodů, proč lze probíhající přestřelku pokládat jen za pomíjivou mezihru v posilování ruskočínské spolupráce. Číňané si v současné chvíli nepřejí skutečný konflikt, a to ani diplomatický, s kteroukoliv z dalších mocností. Na druhou stranu jejich politologové ze státních vědeckých center nedoporučují ani příliš těsnou spolupráci se Spojenými státy a nabádají k tomu, aby si Peking držel Američany dále od těla.
Příkladem obezřetného postupu v tomto směru je nedávné rozhodnutí Kyrgyzstánu ukončit pronájem vojenské základny Manas Spojeným státům. Tato akce sice bývá spojována především se zájmem Moskvy, podle důvěryhodných zdrojů se na ní ještě aktivněji, byť v zákulisí, podílel Peking, jenž si nepřeje mít Američany na dohled od svých hranic.
Střet mocenských zájmů ve Střední Asii je sám o sobě dobrým důkazem toho, jak křehké je současné rusko-čínské partnerství. Moskva nyní usiluje hlavně o to, aby ze svého „podbřišku“ vytěsnila jak Američany, tak Evropany. Současně ale se stoupající nervozitou vnímá čínský nástup v tomto regionu - od zmíněného Kyrgyzstánu přes Tádžikistán až po Kazachstán.
Ve prospěch Pekingu nyní tyto mocenské karty nově zamíchala finanční krize. Rusové původně spekulovali s možností, jak využít dodávky z východosibiřských nalezišť ropy a zemního plynu pro posílení spolupráce s USA. Po růstu napětí ve vzájemných vztazích v důsledku politiky administrativy George W. Bushe zvažovali orientaci na Japonsko. Nyní, když naléhavě potřebují volné finanční prostředky, uzavřeli dalekosáhlou dohodu o dodávkách ropy Číně (na dvacet let v celkové výši 25 miliard dolarů). „Japonská recese posílila vyjednávací pozici Číny,“ komentoval dohodu hlavní analytik hongkongské investiční společnosti CLSA Gordon Kwan.
Vyčkávat a stáhnout drápy I z toho je zřejmé, že od časů bojů na Ussuri se situace v rusko-čínských vztazích zásadně změnila. Nyní je to Peking, kdo tahá za silnější nit. Navíc již dávno neplatí, že Rusové mají v rukou trumf pro nejhorší případ v podobě vyspělejší vojenské techniky. Čína si tak může dovolit „vyčkávat na příhodný moment a stáhnout drápy“, jak zní bonmot vlivného australského politologa Thomase Wilkinse. „Nespokojenost“ Pekingu, doprovázená i urážkami Ruska z klávesnic čínských hackerů, je za tohoto stavu věcí jen otcovským pohlavkem, který si může lehce dovolit, aniž by při tom zamýšlel, či potřeboval, něco víc.
Rusům to nicméně „výchovně“ připomnělo známé čínské podobenství o opici, která z výše hory v poklidu pozoruje souboj dvou tygrů v údolí. A pak svou tlapou zasáhne toho, který je již soubojem zcela vyčerpán. Vědí, že si musí dávat pozor.
