Nepřišel jen tak zčista jasna: předseda ČSSD už nějakou dobu veřejně naznačuje (přímo i nepřímo), že Právo je v podstatě vládní deník. Jak na to někdo soudný může přijít, nedovedu pochopit.
Plyne z toho, že podle pana Paroubka by skutečná nezávislost Práva vyžadovala, aby se v něm ČSSD prosazovala ještě daleko výrazněji než dosud.
Že se to redakci Práva nelíbí, není divu, nelíbilo by se to žádné redakci. A upřímně řečeno, pokud by se nějaké vnější vlivy v linii listu prosazovaly (nebudu o tom spekulovat), byly by to vlivy nesrovnatelně silnější než ty, které je schopna vyvinout Topolánkova vláda.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Zjevné je jen jedno: pan Paroubek má zvláštní a nebezpečné představy o úloze médií ve vyspělé postkomunistické společnosti, a dává je bez obalu najevo.
Včera se v Právu šéfredaktor Porybný vyjádřil v tom smyslu, že „byl z různých míst opakovaně varován, že pokud bude Právo pokračovat v dosavadním, údajně nepříznivém způsobu psaní o sociální demokracii, může přijít o inzerci firem, jejichž management je jmenován nebo ovlivňován státem“.
Šéfredaktorova formulace je vzorově neprůstřelná. Ohlas v ČSSD byl dvojí (na základě principu „hodný a zlý policajt“). Volební manažer Tvrdík prohlásil, že jde o velké nedorozumění a vyjádřil svou úctu šéfredaktorovi Práva (podle mých životních zkušeností tak často mluvívají lidé, kteří mají máslo na hlavě). Zato předseda Paroubek si nebral servítky. Mluví o podpásovém útoku na ČSSD, zpochybňuje Porybného právo vést deník, v jehož podtitulu je slovo nezávislý, obviňuje ho, že svádí svá podnikatelská selhání na někoho jiného, a žádá, aby své tvrzení buď doložil, nebo se veřejně omluvil.
Právo existuje ve svobodném mediálním prostředí a i kdyby nechtělo, musí dodržovat jeho nepsaná pravidla. Má ze všech českých listů nejdůkladněji vedené zpravodajství (s některými zvláštnostmi ovšem, ale člověk, který má mnohaletý mediální trénink, si s nimi už poradí). Pokorně se přiznám, že číst mnohé politické komentáře, co tam vycházejí, je pro mne dost velké utrpení, ale zároveň nemohu nevidět, že kdyby tu nebyly, nebyla by tu mediální pluralita. Z čehož mimo jiné taky plyne, že představy pana Paroubka jsou na štíru se svobodou médií. A pokud by se po volebním vítězství ČSSD prosadily, byla by už jen to nejvýraznější politická změna, k jaké u nás od roku 1989 došlo.
