Doktora Kubka osobně neznám, ale rozhodně bych nepodsouvala jeho slovům o práci žen v medicíně diskriminační význam. Jako matka tří dětí dobře vím, že žena v českém zdravotnictví je schopná opravdu vysokého výkonu. Přes den se staráme o pacienty , večer kontrolujeme úkoly, pereme, žehlíme, zašíváme a v noci se učíme a píšeme. Otázka je ale, jestli chceme takovýmto způsobem existovat, abychom se mužům „vyrovnaly“? Já si tedy život svých dcer takhle nepředstavuji. Úkolem žen, a to nejen v medicíně, je komplementarita k mužům, s kterými máme tvořit funkční jednotku, protože umíme jiné věci a jiným věcem lépe rozumíme. To je ve zdravotnickém týmu k nezaplacení. Pro kvalitu našeho života by ale neuškodilo, kdybychom se nemusely tolik dřít a mohly se víc věnovat dětem a sobě. Když mě včera pustil sednout mladý muž v tramvaji číslo 24 , nepomyslela jsem si, že mě považuje za stařenku. Poděkovala jsem mu a byla šťastná , že i v pražské tramvaji se ještě najde džentlmen. Myslím, že doktor Kubek je jen džentlmen.