Stovky kupujících jsou zde tedy cizinci, hlavní terče malého pochtívače. “Money, money, money,” strká do vás prázdným kelímkem po nějaké sodovce a často vzdá až po padesáti, sto metrech. Kolikrát před obchodem přešlapuje ještě i o půlnoci a to i během zimních večerů, kdy teploty padaly pod -10.
Občas tam stojí i s mladším děvčátkem. Holčička ale slouží spíš jako dojemná dekorace. Ostýchá se a nežebrá. Je to celé mírně otravné, ale zvyknete si. Žebráky mají i nejbohatší země světa.
Přesto, že pro řadu z nich jde o dobrovolně zvolený životní styl, mnoho k ponižující praxi přivedli rodinné tragédie, války, živelné pohromy nebo finanční krize. Toho kluka před 7 Eleven v Pekingu k tomu nutí skupinka dospělých, možná jeho rodiče. Několikrát jsem si všiml, jak peníze předává nějaké ženě, která ho pravidelně chodí kontrolovat a pak ho posílá zpátky. Osobně jsem mu nikdy peníze nedal. Nechci podporovat zneužívání dětí, ale občas mu koupím banán, sendvič nebo zákusek. Cokoliv dostane, okamžitě zbaští přímo na schodech obchodu.
Malí žebráci se objevují i za rohem na ulici plné zahraničních restaurací. Občas jim pomáhají i otrhaní starci. “Nic jim nedávej, je to všechno dobře organizovaná žebrácká mafie,” radí mi čínská známá, pekingská rodačka. Nechápu, proč s tím něco neudělá čínská policie. Jde přece o zneužívání dětí za bílého dne před tisíci čínských i zahraničních svědků.
Pravdou je, že před loňskou olympiádou z Pekingu všichni žebráci jako mávnutím proutku zmizeli. Po slavných hrách se ale rychle vrátili a zdá se, že prosperují. Kdybych se před obchod postavil s tričkem Free Tibet, policie by po mně skočila během šedesáti vteřin. Zdá se ale, že pro ochranu dětí svého města takový zápal nemá.
