Pro sociální demokraty je zásadní věcí – takovou, do jaké se vláda bez důvěry nesmí pouštět – privatizace pražského letiště. To je ovšem sice velká, ale technicky rutinní obchodní operace srovnatelná s přesuny peněz, k nimž dochází třeba na železnici bez zájmu politiků a veřejnosti.
Apřece bylo zastavení privatizace letiště a aerolinií to první, na co si poněkud zaskočená ČSSD vzpomněla, když se jí podařilo shodit vládu. S jakous takous nabídkou, komu všemu by teď „přisypala“, přišla až druhý den. Není divu – jedny z posledních příležitostí, jak si při privatizaci sáhnout na peníze, uhranuly opoziční předáky tak, že na chvíli zapomněli i předstírat starost o pracující. U strany, jež pod „strategickým ministerstvem“ rozumí ministerstvo pro místní rozvoj, to dává smysl.
Ve znamení takovýchto „strategických“ zájmů se ovšem nesla celá operace nedůvěra. Zatímco předsedové zachmuřeně pronášeli své sentence o pickwickovském kapitalismu či hrozbě návratu komunistů k moci, vyjednávali s jazýčky na vahách ve sněmovně lidé, jimž jsou tyto starosti prokazatelně volné. Prosluli starostmi úplně jinými: o to, kdo si ukrojí podíl ze zakázky na internet do škol či na nový systém státní pokladny například.
Neprohrály žádné reformy – převážila vyšší nabídka. Ti důležití měli jiná želízka v ohni než evropské předsednictví nebo zdravotnické poplatky: když ne státní zakázky, tak aspoň jistotu, že nepůjdou do kriminálu.
Zatímco se bojuje o privatizaci letiště, pokračuje privatizace státní moci. Pocit, že to, co vidíme na tiskovkách, je jen loutkové divadlo, je nebezpečný. Znechucení z toho, že ti nahoře kradou, se násobí znechucením z toho, že zneužívají naše emoce. Díváme se skrz prsty na poměry panující na Ukrajině a v Rusku, ale jak k nim máme daleko? Jsme už na trajektorii od zdiskreditované chaotické demokracie k demokracii řízené? A pokud ne, co nás před ní vlastně má ochránit?
Apřece bylo zastavení privatizace letiště a aerolinií to první, na co si poněkud zaskočená ČSSD vzpomněla, když se jí podařilo shodit vládu. S jakous takous nabídkou, komu všemu by teď „přisypala“, přišla až druhý den. Není divu – jedny z posledních příležitostí, jak si při privatizaci sáhnout na peníze, uhranuly opoziční předáky tak, že na chvíli zapomněli i předstírat starost o pracující. U strany, jež pod „strategickým ministerstvem“ rozumí ministerstvo pro místní rozvoj, to dává smysl.
Ve znamení takovýchto „strategických“ zájmů se ovšem nesla celá operace nedůvěra. Zatímco předsedové zachmuřeně pronášeli své sentence o pickwickovském kapitalismu či hrozbě návratu komunistů k moci, vyjednávali s jazýčky na vahách ve sněmovně lidé, jimž jsou tyto starosti prokazatelně volné. Prosluli starostmi úplně jinými: o to, kdo si ukrojí podíl ze zakázky na internet do škol či na nový systém státní pokladny například.
Neprohrály žádné reformy – převážila vyšší nabídka. Ti důležití měli jiná želízka v ohni než evropské předsednictví nebo zdravotnické poplatky: když ne státní zakázky, tak aspoň jistotu, že nepůjdou do kriminálu.
Zatímco se bojuje o privatizaci letiště, pokračuje privatizace státní moci. Pocit, že to, co vidíme na tiskovkách, je jen loutkové divadlo, je nebezpečný. Znechucení z toho, že ti nahoře kradou, se násobí znechucením z toho, že zneužívají naše emoce. Díváme se skrz prsty na poměry panující na Ukrajině a v Rusku, ale jak k nim máme daleko? Jsme už na trajektorii od zdiskreditované chaotické demokracie k demokracii řízené? A pokud ne, co nás před ní vlastně má ochránit?
