Drahá cesta do paďous

Čím horší státní aparát a čím menší důvěra ve společnosti, tím vyšší náklady. Transakční náklady lze vidět i v politice. Když chcete sestavit koalici, musíte se smířit s tím, že vaši partneři budou požadovat něco, co budou z vašeho hlediska náklady. Když máte v koalici zelené, budou se dotovat pelety a štěpka – s tím se nedá nic dělat. Přísně vzato v tom lze vidět institucionalizovanou korupci, ale její jistá míra je nevyhnutelným transakčním nákladem demokracie. Může to znít cynicky, ale i soukolí demokratického dohadování se musí promazávat.

Takže když se odhodlají k něčemu dohodnout dva tak vzájemně nedůvěřiví a nekooperativní hráči jako vláda a sociálnědemokratická opozice, je namístě obava, že to bude stát hodně peněz.

Dopracovali se k tomu, že musí společně schválit cosi proti krizi – k tomu je nejspíš dotlačily průzkumy. Ale nedokážou to udělat jinak než tak, že si řeknou: já pustím tvoje návrhy, ty moje. I sleva na pojistném, i sleva na DPH. Což ovšem vyhání cenovku z původně projektovaných 40 miliard směrem ke dvojnásobku.

Sociální demokracie trvá i na těch nejnesmyslnějších ze svých návrhů: na třináctých důchodech, přestože právě důchodce ohrožuje recese nejméně; na snížení DPH, přestože by podpořila hlavně dovozce, pokud by vůbec povzbudila spotřebu (v Británii to zkusili, a nestalo se); a samozřejmě na šrotovném, přestože, když už pomineme principiální výhrady, užitek z toho budou mít ze 70 procent zahraniční automobilky.

Krize vyvolává pocit, že je všechno dovoleno, a jestliže předvolební rozhazování roku 2006 bylo třeba pracně napravovat, tak to dnešní ne. Opak je pravda, ekonomické zákonitosti nikdo nesuspendoval, jak se právě neúprosně ukázalo v Maďarsku. Pokud se opozice bude dál chovat tak nezodpovědně, čeká nás to taky.

Mohlo by být hůř? Ale jistě. Zatím nechávají pánové pistole ve sněmovní šatně.