I ten největší Obamův odpůrce viděl něco u nás nevídaného. Když veřejný projev, tak venku. Pryč se sály připomínajícími stranické sjezdy. Když venku, tak čelem k lidem a s Masarykovou sochou v zádech. Chicago – Masaryk – Obama, spojí si potom bez problémů politik, který o této zemi ještě před pár dny nevěděl skoro nic. Tak se chystá projev pro české publikum.
Pro Obamu nepatří rok 1989 k určujícím zážitkům. Nebyla to pro něj životní satisfakce jako pro Reagana či Thatcherovou, ani šance pro sjednocení Německa jako pro Kohla, ani svoboda jako pro Havla či Merkelovou. Přesto mluví v Praze tak, jako kdyby před dvaceti lety sám cinkal klíči. Připomene dále, že NATO bylo založeno i v reakci na pražský puč KSČ a že Češi jsou stále citliví na mnichovský syndrom „o nás bez nás“.
Nějaká námitka? Ne, vždyť ten hluboký hlas je tak krásně přesvědčivý. „Velké mocnosti vás zradily či rozhodly o vašem osudu, aniž by byl vyslyšen váš hlas,“ říká za potlesku v době, kdy sám dává větší kredit Moskvě než třeba Gruzii či Ukrajině.
Bude radar? Asi ne, leč Obama děkuje za odvahu, kterou jsme projevili souhlasem s jeho instalací. Hrome, nepřehání trochu? Jistě, ale nikdo ani necekne. Obama sklízí plody své obliby, dokud nezačne sklízet své výsledky.
Obamova lekce
Zapomeňte na Miloše Zemana s jeho Zemákem, na Václava Klause s jeho „mobilisací“, na Paroubkův populismus jedoucí na průzkumech mínění. Kdo chce opravdu zvládnout prodávání slibů, ať se učí od Baracka Obamy. A hledá-li k tomu školu, našel ji včera na Hradčanském náměstí.
