Ženy, zaměstnankyně, určitě ocenily možnost upéct beránka z piškotového těsta, případně ještě umýt okna, aby se jimi jarní slunce vůbec prodralo do bytu. Ocenili to určitě jejich muži a někteří z nich asi prohodili: „dostala jsi volno od šéfa na úklid, tak proč již nemám hotový guláš v papiňáku a sbalené tašky s nákupem a pověšené záclony.Víš přece již od včerejška, že jedeme na chatu ne? A kde mají děti sbalené přezůvky? Což když tam bude bláto“ Mnohokráte jsem toto doma taky slyšela, protože i za „bolševika“, tedy za minulého režimu nám občas kolegové z pracoviště řekli: ženské jděte domů uklízet, doděláte to po svátcích. A když někdo zavolá, tak řeknu, že jste si někam odskočily.
My ženy - matky i hospodyně- jsme tento přístup oceňovaly. Já taky a jak! Nedodělanou práci jsme potom doháněly, ale doma byl klid a mužskej nenadával, že nejsem připravena. Řečeno marx-leninskou terminologií: ženy byly za socialismu více vykořisťovány než muži. A dnes je to obdobné. Po osmi hodinách práce v továrně, všichni, i ženy samy, považovaly za samozřejmé, že ještě budou pracovat v domácnosti a všechno to stačí ke spokojenosti svých šéfů i manželů, a ku prospěchu svých dětí. Automaticky se předpokládalo, že žena zvládne totéž co muž a navíc ještě bude nakupovat, uklízet, prát a vychovávat další generaci dokonce v duchu socialismu. Za to občas Gottwald, Zápotocký, Novotný nebo Husák potřásl některým ženám rukou. Práce žen v domácnostech nebyla veřejná, k obraně vlasti přispívala jen tím, že občas ty ženy taky porodily budoucí vojáky, ale jinak to byla soukromá záležitost rodin. Kája Marx ale dobře věděl, že i práce v domácnosti je vykořisťování a Emil Zola ve svém Germinalu popsal skrytou revolučnost žen. Když se ženy naštvou a jdou do ulic, tak se „třeste“ bohatci toho světa. Od té doby přešlo jedno století a kromě pár medailí „zasloužilým matkám“ se otázky rovnoprávnosti moc neřešily, jen se o nich konečně alespoň mluví. Dnes se taky neřeší, ale alespoň někteří a některé z nás si to již uvědomují.
Vraťme se k Cyrilovi Svobodovi. Jaký tím vyslal vlastně signál do podvědomí nás žen a především našich zaměstnavatelů, případně vykořisťovatelů? Závěr zní: Ženy na svoje úkoly nestačí, udělají méně práce, potřebují volno navíc, nejsou stoprocentní pracovnice. Je to třeba jen v podvědomí našich šéfů, ale promítne se to do přijímání žen na vysoká a odpovědná místa, na vysokoškolské studium a u některých, (třeba z lékařské komory) do výroků nahlas pronesených. Příliš feminizované obory stagnují, protože ženy- chudinky- na obojí, tedy na práci, vaření, úklid, nákupy a vyprání záclon nestačí. Ani ty kytky pravidelně za okny nezalejou!.Ženy s těmito výroky o sobě samých většinou souhlasí, protože opravdu těžko se to všechno zvládne a tak jsou vděčny šéfům, kteří mají pro to pochopení. Nás ženy, ani ty šéfy, ani naše partnery totiž nenapadne, že toto rozdělení prací a odpovědnosti není jediné možné a správné.
Diskriminace v původním slova smyslu znamená pouze a jen rozlišování. Zda pozitivní nebo negativní, na tom nezáleží. Je možné mluvit o diskriminaci dle barev, dle materiálů tkanin… Teprve sekundárně, přeneseně se diskriminací myslí znevýhodnění těch, kteří jsou rozlišováni od ostatních. Negativně ale i pozitivně. Většinou je ale jejich odlišnost hodnocena záporně.
Uvolnění žen, aby mohly v rodině a domácnosti splnit další pracovní požadavky na ně automaticky kladené jimi samými i ostatními vyšší požadavky, práce za které nejsou placeny a tím jen toto petrifikuje, neboli potvrzuje, že toto rozdělení prací je správné. Předpoklad, že ženy stačí obojí je současně i dokladem toho, že ženy jsou pracovně výkonnější, schopnější. Stačí více a právě proto je to diskriminuje. Jejich uvolněním na práce předvelikonoční se tento předsudek, že za práce doma jsou jen a jen ženy odpovědně, upevňuje v další generaci. Je to typický gender – tedy rodem jedince- podmíněný předsudek, který přejímá a přijímá i ta nejmladší generace žen.
Moje milé, diskriminované kolegyně a družky: Pečte mazance, jidášky mažte medem, zdobte s dětmi kraslice, pleťte pomlázky, aby děti mohly na svůj domov v dobrém vzpomínat! Já to taky dělala, jen zpívat jsem nikdy neuměla. Ale jen si prosím vás, přitom uvědomte: to co vás zdánlivě zvýhodňuje,-třeba to volno na Velký Pátek- vás taky automaticky diskriminuje na pracovním trhu. A přijde-li krize -a ona přichází- budou zase preferováni muži jako zdánlivě výkonnější pracovní síla. A na mne za to, že jsem toto uvolnění a zvýhodnění na barvení kraslic nazvala diskriminací žen, se prosím nezlobte. Já to jenom pojmenovala!
My ženy - matky i hospodyně- jsme tento přístup oceňovaly. Já taky a jak! Nedodělanou práci jsme potom doháněly, ale doma byl klid a mužskej nenadával, že nejsem připravena. Řečeno marx-leninskou terminologií: ženy byly za socialismu více vykořisťovány než muži. A dnes je to obdobné. Po osmi hodinách práce v továrně, všichni, i ženy samy, považovaly za samozřejmé, že ještě budou pracovat v domácnosti a všechno to stačí ke spokojenosti svých šéfů i manželů, a ku prospěchu svých dětí. Automaticky se předpokládalo, že žena zvládne totéž co muž a navíc ještě bude nakupovat, uklízet, prát a vychovávat další generaci dokonce v duchu socialismu. Za to občas Gottwald, Zápotocký, Novotný nebo Husák potřásl některým ženám rukou. Práce žen v domácnostech nebyla veřejná, k obraně vlasti přispívala jen tím, že občas ty ženy taky porodily budoucí vojáky, ale jinak to byla soukromá záležitost rodin. Kája Marx ale dobře věděl, že i práce v domácnosti je vykořisťování a Emil Zola ve svém Germinalu popsal skrytou revolučnost žen. Když se ženy naštvou a jdou do ulic, tak se „třeste“ bohatci toho světa. Od té doby přešlo jedno století a kromě pár medailí „zasloužilým matkám“ se otázky rovnoprávnosti moc neřešily, jen se o nich konečně alespoň mluví. Dnes se taky neřeší, ale alespoň někteří a některé z nás si to již uvědomují.
Vraťme se k Cyrilovi Svobodovi. Jaký tím vyslal vlastně signál do podvědomí nás žen a především našich zaměstnavatelů, případně vykořisťovatelů? Závěr zní: Ženy na svoje úkoly nestačí, udělají méně práce, potřebují volno navíc, nejsou stoprocentní pracovnice. Je to třeba jen v podvědomí našich šéfů, ale promítne se to do přijímání žen na vysoká a odpovědná místa, na vysokoškolské studium a u některých, (třeba z lékařské komory) do výroků nahlas pronesených. Příliš feminizované obory stagnují, protože ženy- chudinky- na obojí, tedy na práci, vaření, úklid, nákupy a vyprání záclon nestačí. Ani ty kytky pravidelně za okny nezalejou!.Ženy s těmito výroky o sobě samých většinou souhlasí, protože opravdu těžko se to všechno zvládne a tak jsou vděčny šéfům, kteří mají pro to pochopení. Nás ženy, ani ty šéfy, ani naše partnery totiž nenapadne, že toto rozdělení prací a odpovědnosti není jediné možné a správné.
Diskriminace v původním slova smyslu znamená pouze a jen rozlišování. Zda pozitivní nebo negativní, na tom nezáleží. Je možné mluvit o diskriminaci dle barev, dle materiálů tkanin… Teprve sekundárně, přeneseně se diskriminací myslí znevýhodnění těch, kteří jsou rozlišováni od ostatních. Negativně ale i pozitivně. Většinou je ale jejich odlišnost hodnocena záporně.
Uvolnění žen, aby mohly v rodině a domácnosti splnit další pracovní požadavky na ně automaticky kladené jimi samými i ostatními vyšší požadavky, práce za které nejsou placeny a tím jen toto petrifikuje, neboli potvrzuje, že toto rozdělení prací je správné. Předpoklad, že ženy stačí obojí je současně i dokladem toho, že ženy jsou pracovně výkonnější, schopnější. Stačí více a právě proto je to diskriminuje. Jejich uvolněním na práce předvelikonoční se tento předsudek, že za práce doma jsou jen a jen ženy odpovědně, upevňuje v další generaci. Je to typický gender – tedy rodem jedince- podmíněný předsudek, který přejímá a přijímá i ta nejmladší generace žen.
Moje milé, diskriminované kolegyně a družky: Pečte mazance, jidášky mažte medem, zdobte s dětmi kraslice, pleťte pomlázky, aby děti mohly na svůj domov v dobrém vzpomínat! Já to taky dělala, jen zpívat jsem nikdy neuměla. Ale jen si prosím vás, přitom uvědomte: to co vás zdánlivě zvýhodňuje,-třeba to volno na Velký Pátek- vás taky automaticky diskriminuje na pracovním trhu. A přijde-li krize -a ona přichází- budou zase preferováni muži jako zdánlivě výkonnější pracovní síla. A na mne za to, že jsem toto uvolnění a zvýhodnění na barvení kraslic nazvala diskriminací žen, se prosím nezlobte. Já to jenom pojmenovala!
