Daniel Kaiser se ve svém komentáři o vývoji ODS odvolává na mne, když potřebuje doložit, že Lisabonská smlouva je zásadním posunem oproti dnešnímu stavu Evropské unie, tedy oproti dnes platné smlouvě z Nice (LN, 21.4.2009, Nová ODS: nuda v Čechách?). Vychází z mého výroku při nedávné debatě lídrů hlavních kandidátek do Evropského parlamentu, kterou sledoval. Bohužel poněkud nepozorně.
Kaiser říká: „Podle odhadu Lukáše Macka z Dijonu, který v českých médiích vystupuje jako expert na EU, se až dosud v Evropské unii přijímalo a přijímá 70 procent našich nových zákonů, po Lisabonu to bude 90 procent“. Nechme stranou otázku, proč pan redaktor Kaiser v odkazu na akci, kde jsem jednoznačně mluvil z titulu lídra SNK Evropských demokratů pro volby do Evropského parlamentu, o mně mluví jako o soukromé osobě „z Dijonu“, a proč používá podivnou formulaci „v českých médiích vystupuje jako expert na EU“.
Podstatné je, že pan redaktor si popletl obsah mého sdělení: řekl jsem, že podle hrubého odhadu dnes platné smlouvy umožňují rozhodovat ministrům zemí EU tzv. kvalifikovanou většinou zhruba v 70% případů, po Lisabonu by to bylo zhruba 90%. On z toho udělal, že se v Bruselu dnes rozhoduje o 70% naší legislativy, po Lisabonu to bude 90%, což je něco úplně jiného. Já mluvil o proceduře rozhodování, on mluví o kompetencích Evropské unie. Já jsem použil tento argument, abych ilustroval fakt, že Lisabon nezavádí žádnou revoluci, pouze dotahuje určitý dlouhodobý trend: v 60. letech byla kvalifikovaná většina využitelná pro rozhodování v méně než 20% případů, tento podíl se pak postupně zvyšoval na současných cca 70%. Pan redaktor také přeslechl pasáž, kde jsem Janu Zahradilovi namítl, že fakt, že smlouvy hlasování kvalifikovanou většinou umožňují, ještě neznamená, že je toho běžně využíváno. Opak je pravdou: v praxi se rozhoduje konsensem a kvalifikovaná většina působí hlavně jako „Damoklův meč“, který ministry vede k ochotě hledat všeobecně přijatelné kompromisy, což je v zájmu všech, tedy i České republiky.
Pokud jde o kompetence Evropské unie a o podíl legislativy evropského původu v celkové u nás platné legislativě, Lisabonská smlouva přináší jen kosmetické změny. Její odpůrci s oblibou tvrdí, že jejím schválením by došlo k masivnímu přesunu nových kompetencí „do Bruselu“. Není to však pravda, Lisabon víceméně jen potvrzuje současný stav dělby kompetencí, který jsme přijali referendem v roce 2003. Výjimkou je energetická politika, tedy oblast kde by i pan Kaiser mohl uznat, že opravdu platí jím zpochybňované dilema „Lisabon, nebo Moskva“, resp. buď se dohodneme na společném postupu EU jako celku, nebo zůstaneme vydáni všanc kapricům tandemu Kreml-Gazprom.
Pan redaktor Kaiser se tak zařadil vedle Václava Klause a další odpůrce Lisabonské smlouvy, kteří se snaží dokázat, že EU, do které jsme vstoupili v roce 2004 (a většina z nich neměla tehdy odvahu otevřeně říci, že jsou proti), a EU podle Lisabonské smlouvy jsou dva zcela odlišné světy. Bohužel jim k tomu chybí věcné argumenty. Ať si je pan Kaiser klidně hledá dál. Jen bych ocenil, kdyby si to neulehčoval tím, že překrucuje moje slova.
Kaiser říká: „Podle odhadu Lukáše Macka z Dijonu, který v českých médiích vystupuje jako expert na EU, se až dosud v Evropské unii přijímalo a přijímá 70 procent našich nových zákonů, po Lisabonu to bude 90 procent“. Nechme stranou otázku, proč pan redaktor Kaiser v odkazu na akci, kde jsem jednoznačně mluvil z titulu lídra SNK Evropských demokratů pro volby do Evropského parlamentu, o mně mluví jako o soukromé osobě „z Dijonu“, a proč používá podivnou formulaci „v českých médiích vystupuje jako expert na EU“.
Podstatné je, že pan redaktor si popletl obsah mého sdělení: řekl jsem, že podle hrubého odhadu dnes platné smlouvy umožňují rozhodovat ministrům zemí EU tzv. kvalifikovanou většinou zhruba v 70% případů, po Lisabonu by to bylo zhruba 90%. On z toho udělal, že se v Bruselu dnes rozhoduje o 70% naší legislativy, po Lisabonu to bude 90%, což je něco úplně jiného. Já mluvil o proceduře rozhodování, on mluví o kompetencích Evropské unie. Já jsem použil tento argument, abych ilustroval fakt, že Lisabon nezavádí žádnou revoluci, pouze dotahuje určitý dlouhodobý trend: v 60. letech byla kvalifikovaná většina využitelná pro rozhodování v méně než 20% případů, tento podíl se pak postupně zvyšoval na současných cca 70%. Pan redaktor také přeslechl pasáž, kde jsem Janu Zahradilovi namítl, že fakt, že smlouvy hlasování kvalifikovanou většinou umožňují, ještě neznamená, že je toho běžně využíváno. Opak je pravdou: v praxi se rozhoduje konsensem a kvalifikovaná většina působí hlavně jako „Damoklův meč“, který ministry vede k ochotě hledat všeobecně přijatelné kompromisy, což je v zájmu všech, tedy i České republiky.
Pokud jde o kompetence Evropské unie a o podíl legislativy evropského původu v celkové u nás platné legislativě, Lisabonská smlouva přináší jen kosmetické změny. Její odpůrci s oblibou tvrdí, že jejím schválením by došlo k masivnímu přesunu nových kompetencí „do Bruselu“. Není to však pravda, Lisabon víceméně jen potvrzuje současný stav dělby kompetencí, který jsme přijali referendem v roce 2003. Výjimkou je energetická politika, tedy oblast kde by i pan Kaiser mohl uznat, že opravdu platí jím zpochybňované dilema „Lisabon, nebo Moskva“, resp. buď se dohodneme na společném postupu EU jako celku, nebo zůstaneme vydáni všanc kapricům tandemu Kreml-Gazprom.
Pan redaktor Kaiser se tak zařadil vedle Václava Klause a další odpůrce Lisabonské smlouvy, kteří se snaží dokázat, že EU, do které jsme vstoupili v roce 2004 (a většina z nich neměla tehdy odvahu otevřeně říci, že jsou proti), a EU podle Lisabonské smlouvy jsou dva zcela odlišné světy. Bohužel jim k tomu chybí věcné argumenty. Ať si je pan Kaiser klidně hledá dál. Jen bych ocenil, kdyby si to neulehčoval tím, že překrucuje moje slova.