Nejsem odborník na armádu,neznám poměry na Ministerstvu obrany ani Generálním štábu,ani Hlavním velení vojenské policie, jsem jenom obyčejná matka, jejíž syn byl členem mise v Afganistánu. Jsem matka, kterou článek zveřejněný v Mladé frontě o chování příslušníků SOGu v Afganistanu hluboce ranil ale také vyprovokoval k napsání tohoto článku.
Když můj syn přišel se zprávou, že pojede do Afganistanu, snažila jsem se mu to samozřejmě rozmluvit. Vysvětloval mně ale, že i když se nás terorismus zatím bezprostředně netýká, musí se proti němu bojovat, abychom se i my v budoucnu nemuseli bát vyjít z domu, jet metrem, či jít do zaměstnání.Nakonec jsem byla hrdá na to, jakého mám syna a moje hrdost ještě zesílila, když jsem mohla být přítomna jeho vyznamenání a četla články o jejich odvaze a statečnosti v bojích v Afganistánu.
A najednou čtu v Mladé frontě, že v Afganistánu se vlastně všichni projevili jako zbabělci,
že odmítali bojovat a ponechávali své spolubojovníky bez pomoci.
Ptám se, myslel někdo při psaní tohoto článku na desítky rodinných příslušníků těchto chlapců,kteří prožívali období strachu o své nejbližší,kteří každé ráno rychle pouštěli radio či televizi se strachem, zda se v Afganistanu nikomu z našich nic nestalo,kteří trávili dny plné obav a napětí, nahrazovali jejich dětem otce a snažili se utěšovat jejich stesk po otcích.Jak se cítí manželka příslušníka, který se k ní a jejímu dvouletému synu již nikdy nevrátí ?
Uvědomil si pisatel článku, že v životě neexistuje jenom politika a veřejná činnost ale také soukromý život,spojený s citovými vazbami a skutečnost, že i kdyby se v budoucnu prokázalo, že nařčení nejsou pravdivá, tak díky jeho článku špinavá slina na těch chlapcích už ulpěla a ve vědomí lidí zůstane? Nedivím se příslušníkům SOGu, že chtějí pani ministryni v demisi vracet vyznamení, která za Afganistán dostali. Vždyť podle jejího vyjádření je ve stavu, ze kterého se nemůže vzpamatovat, a který vlastně oni způsobili,takže ta vyznamenání jim vlastně vůbec nepatří.
Tento dopis jsem cítila potřebu napsat pro všechny normální lidi jako matka,která prožila co je to strach o syna, který je ve válce, aby si uvědomili, že ti chlapci dobrovolně jeli tam, kde se nestřílí slepými patronami a nehraje si na vojáky, ale kde nad hlavou létají ostré kulky , kde jde opravdu o život a proto již jenom z tohoto důvodu je nutno ocenit jejich statečnost.
A že se udělaly nějaké chyby, kdo je nedělá , ale od toho jsou kompetentní místa aby je řešila a nikoliv tisk.
Nejdříve jsem chtěla svoji reakci zveřejnit v Mladé frontě DNES, která článek zveřejnila,ale nezdařilo se mi to.
