Musela přijít předvolební nervozita a populistická šance, aby razantní předseda sociálních demokratů vyrazil do boje za razantní snížení lukrativních požitků ve ztrátových či monopolně výdělečných firmách se státní účastí. Zřejmě tak jako angličtí socialisté minulý týden zvýšili progresivní (ovšem hospodářsky regresivní) daň, i on předpokládá, když už máme boháčů tak málo, že je závistivému rovnostářskému lidu zapotřebí předhodit nějakého obětního kozla.
Výhodu má ovšem v tom, že tyhle netržní platy opravdu nemorální jsou. Státní zaměstnanec má být totiž relativně chudý. Jeho radostná služba veřejnému blahu nemá být přece honbou za mamonem, nemluvě o tom, že ve státním ani podnikat nejde. Takové „lidské zdroje“ do státní služby prostě nepatří.
Jak to, že si toho politická reprezentace (oligarchie) dříve nevšimla, je zřejmě jen otázka rétorická. Připomíná jenom marnou snahu přinutit poslance, aby si sami snížili své platy.
Správní rady takových podniků, a to i při absenci korupce těžko posoudí adekvátní zhodnocení výkonu. Není totiž v podstatě možné určit úspěch či nezdar státního podnikání. Ohromné ztráty českých železnic jsou částečně dědictvím minulosti a koeficient na jejich úspěšné snižování neexistuje, stejně jako neexistuje koeficient úspěchu polomonopolního podnikání. Ředitelé státních podniků jsou spíš správci veřejného majetku než podnikatelé. Nemohou riskovat bankrot kapitálem z našich daní.
A srovnání tržních platů manažerů i srovnatelných poměrných podniků je naprosto zavádějící už i proto, že jsou branže chudé a bohaté. Znám (v Anglii) několik ředitelů velkých nakladatelství s relativně nízkými platy a manažery malých podniků v lukrativní branži s platy vysokými. Trh může být nedokonalý tam, kde se manažerům podaří v mezích špatných zákonů ošulit akcionáře. Jenomže jejich astronomické platy, prémie a padáky nejdou na úkor našich daní. Stát je zato korupční a nedokonalý z principu.
A proto nemá podnikat.
