Pozoruhodný byl způsob vládnutí: od standardního „vládne někdo a dobře se ví, kdo“ se samovývojem přešlo do stádia „nevládne nikdo“ a odtud do konečného „vládne někdo, neví se, kdo“. Zdá se, že na téhle trajektorii se nyní octla Česká republika.
Například známý český politik a publicista Jiří Paroubek si dnes v Právu stěžuje, že česká média jsou beznadějně provládní – tedy podporují vládu Mirka Topolánka, která už neexistuje, respektive po ní vzdychají. Platí to i o Právu, kde svou stížnost publikuje. Nevím, zda to má s vedením Práva domluvené a dává mu tak punc nezávislosti (přestože jsou levicový list, nejdou ve všem všudy na ruku ČSSD a jejímu předsedovi).
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Pokud jsou naše média dlouhodobě vzato provládní, jak Paroubek tvrdí, měl by mít teď problém s mediální podporou Fischerovy vlády. Na rozdíl od médií s ní totiž nemá nic společného. Sice do ní najmenoval polovinu ministrů, ale hned potom jí dal ultimátum o sedmadvaceti bodech. Když vláda neposlechne, nedostane od jeho strany důvěru. Z toho plyne, že se nám podařilo realizovat něco, co zatím nikdo na světě nezvládl: totiž vytvoření kabinetu, na němž se podílí i opozice. Vzhledem k tomu, že své podmínky naznačila i ODS, dostáváme se do stádia, kdy neexistuje žádná vládní strana nebo koalice, ale jen dvě opozice, které se společně podílejí na vytvoření vlády.
Stejně pozoruhodná je poslední iniciativa cestovní kanceláře ČMKOS. Pořádá tuto sobotu autobusový zájezd do Prahy pro cca 20 000 turistů. Jeho povinnou součástí je protivládní demonstrace tentokrát na Hradčanském náměstí. Protestuje se ovšem nikoli proti současné vládě, nýbrž proti té minulé a všem budoucím. Z toho by se zdálo plynout, že je nežádoucí, abychom do budoucna vůbec nějakou vládu měli. Tu současnou organizátoři tolerují, obávám se, že jen proto, že je hluboko pod prahem jejich rozlišovacích schopností.
Z toho plyne: nynější vláda má zvláštní postavení: je jako by nebyla. Jejím úkolem je, aby pokud možno co nejméně překážela divoké politické rvačce, které se u nás říká předvolební boj. Cestu k tomuto pojetí politiky kdysi nastoupil Klaus, k dokonalosti ho dovedl Jiří Paroubek. Ve kterém stádiu je naše planeta Eden? Nevládne nikdo? Nebo vládne někdo, neví se, kdo? Nebo se nám podařilo realizovat něco docela nového, na co byla i fantazie Stanislawa Lema krátká? Co myslíte, dvojčáci?