Článek, který napsal pan Ptáček, zaměstnaný v roce 1989 v Národním divadle, je velice tvrdý, netolerantní, ba až zlý vůči nově jmenovanému ministrovi kultury. Bez špetky porozumění tehdejší situaci a lidem v ní. Pro pocity pana Riedlbaucha, které dne 18.11.1989 pravděpodobně prožíval, mám pochopení. Byl to den, kdy nebylo nic rozhodnuto. Sama jsem v té době pracovala jako studijní referentka na Filozofické fakultě UK. Byla jsem tam zaměstnána od roku 1979, tedy v době, kdy studenti, kteří se vzepřeli režimu, byli nekompromisně ze studia vyloučeni a většinou již nikdy nedostudovali. V pondělí 20.11.1989 ráno jsem, nic netušíc, šla do zaměstnání a tam mě u vchodu fakulty vítali studenti, včetně mé dcery, které v té době bylo 22 let. Dcera mi řekla, že stávkují již od pátku a že začnou jezdit do ostatních měst rozdávat letáky, které přes víkend vyrobili. Musím se přiznat, a nestydím se ani dnes za to, že mě polil pot. Prohlásila jsem ještě u vrátnice: „Pane Bože, vždyť vás všechny pozavírají a vyhodí ze školy“. Já, na rozdíl od studentů, jsem věděla, co se „s neposlušnými studenty“ děje. Vybavovala se mi 50. léta, která jsem zažila jako malá holka. Můj otec byl v těch nepěkných časech perzekvován, a proto jsem měla strach. Nevím, kolik let bylo pisateli článku v roce 1989, ale nechápu, jak může dnes odsoudit člověka, který měl jen přirozený strach. Omlouvat ho může jen nezkušenost a mládí. Znám Václava Riedlbaucha velmi dobře. Chodili jsme spolu do hudební školy, ale také na náboženství ve Strakonicích. Znám celou rodinu, ve které vyrostl a vím, jak v letech nesvobody žili. Milý pane Ptáčku, Václav Riedlbauch měl strach, ano, ale strach o členy opery ND. Byl za ně odpovědný, a proto je prosil, aby byli rozvážní a rozumní. Ne každému je dána odvaha zbavit se strachu. Snadněji to jde, není-li nikdo na člověku závislý. Je dobře, že se studenti nebáli a nenechali se odradit od nás starších. Protože asi bychom žili jinak. Všichni jsme jim vděční, že pozvedli svůj hlas proti totalitě. Ctností vítězů je umění odlišit ty, kteří se jen báli, od těch, kteří škodili. Pravda, pan Riedlbauch byl u komunistů, ale nebyl komunista. Podobně jako maminka Pepíčka v onom pověstném vtipu byla u krav, ale nebyla kráva. Ještě se vám zdá pan Riedlbauch jako člověk, od něhož byste si kůrku chleba nevzal? Sním svůj klobouk, dokážete-li, že pan Riedlbauch byl proti revoluci.