1. Pokud ukrajinský novinář žijící v Praze hodlá kritizovat českého kolegu narozeného a žijícího v Praze, měl by rozumět česky. Kromě zkratky v titulku, který je sice v každých novinách na světě většinou dílem editora, než autora článku, jež však marná sláva má za něj odpovědnost před čtenářem, jsem za prvé hned v následující první větě psal o básníkovi Jevgeniji Jevtušenkovi nikoliv jako o ruském buřiči, ale o sovětském buřiči „v mezích zákona“ (LN 4. 5.). Což v české konotaci, i když někdo nezná přímo Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona, u každého navozuje představu konformismu až třebas i po kolaboraci. Za druhé v článku jsem několikrát zmínil dvojlomnost Jevtušenkových občanských postojů a jejich reflexe v jeho díle, ale nebylo to hlavním tématem. Především jsem psal o tom, jak od stalinského jedu stále se neoprostivší českoslovenští komunisté anno domini jaro 1989 se nedokázali konformovat s gorbačovovskou přestavbou.
2. Mykola Shatylov (nebo Šatylov? jak je to ukrajinsky správně?) označuje Jevtušenka a další tehdejší sovětské básníky, jako ty, kdož „v nejvyšší míře přispěli k dezorientaci sovětské inteligence a k prodloužení komunismu“. Nejsem přesvědčen, že životnost komunistického režimu ať už v Sovětském svazu nebo u nás byla nějak výraznějši ovlivňována názory a stanovisky inteligence. Domnívám se, že vznik, vývoj a rozpad komunistických totalit v Evropě je mnohem složitějším konglomerátem od fenoménů a aspektů sociálních až po sociopsychogické a samozřejmě i pragmatických mocenských a geopolitických zájmy. Konec konců taková je i naše, ruská, ukrajinská i česká současnost.
3. Jevtušenkovo v básni vyslovené přání, aby mu na náhrobní kamen napsali „Ruský spisovatel. Rozdrcen ruskými tanky v Praze“ podle Shatylova (Šatylova?) „nic neznamená“. Odváží se však totéž říci o Jevtušenkově básní Babij Jar? V níž arodovaný komsomolský básník v jedenašedesátém atakoval latentní antisemitismus sovětského režimu a připomněl jeho nezájem o masové vyvražděním v prvních měsících druhé světové války více než třiceti tisíc Židů na okraji Kyjeva na místě Babij Jar. Arodovaný komsomolský básník tehdy psal: „Na Babij Jar se pomník nevešel. / Ni hrubý kámen co náhrobek, / bohužel. / Dnes jsem stár léty, / jak židovský lid, / jsem jeden z nich, / jsem Žid.“ Také to nic neznamenalo? Mimochodem, alespoň skromný pomník židovským obětem v Babím Jaru mohl byl vztyčen až po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajinské republiky.
2. Mykola Shatylov (nebo Šatylov? jak je to ukrajinsky správně?) označuje Jevtušenka a další tehdejší sovětské básníky, jako ty, kdož „v nejvyšší míře přispěli k dezorientaci sovětské inteligence a k prodloužení komunismu“. Nejsem přesvědčen, že životnost komunistického režimu ať už v Sovětském svazu nebo u nás byla nějak výraznějši ovlivňována názory a stanovisky inteligence. Domnívám se, že vznik, vývoj a rozpad komunistických totalit v Evropě je mnohem složitějším konglomerátem od fenoménů a aspektů sociálních až po sociopsychogické a samozřejmě i pragmatických mocenských a geopolitických zájmy. Konec konců taková je i naše, ruská, ukrajinská i česká současnost.
3. Jevtušenkovo v básni vyslovené přání, aby mu na náhrobní kamen napsali „Ruský spisovatel. Rozdrcen ruskými tanky v Praze“ podle Shatylova (Šatylova?) „nic neznamená“. Odváží se však totéž říci o Jevtušenkově básní Babij Jar? V níž arodovaný komsomolský básník v jedenašedesátém atakoval latentní antisemitismus sovětského režimu a připomněl jeho nezájem o masové vyvražděním v prvních měsících druhé světové války více než třiceti tisíc Židů na okraji Kyjeva na místě Babij Jar. Arodovaný komsomolský básník tehdy psal: „Na Babij Jar se pomník nevešel. / Ni hrubý kámen co náhrobek, / bohužel. / Dnes jsem stár léty, / jak židovský lid, / jsem jeden z nich, / jsem Žid.“ Také to nic neznamenalo? Mimochodem, alespoň skromný pomník židovským obětem v Babím Jaru mohl byl vztyčen až po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajinské republiky.