Nejdřív mi medik v redakci, bývalý důstojník britkých SAS sundal dlahu „Made in China“ a místo ni opatřil předloktí lehčí a pohyblivější oporou. Co jsem netušil bylo, že první týden budu v redakci jediný produkční/kameraman/střihač pro dva z nějvětších workoholiků světového televizního zpravodajství Nica Robertsona a Stana Granta.
Během prvních sedmi dní jsme natočili materiál pro šest delších reportáží a šli z jednoho živého vstupu do druhého. Naspal jsem za tu dobu jen asi dvacet hodin. Jako za starých dobrých časů. Dalo se to v pohodě přežít s pomocí čtyřiceti Red Bullů a kdo ví kolika šálky instantní kávy. Nejvíc mi ale pomohlo to, že Afghánistán je, co se týče práce, mou nejoblíbenější zemí na světě.
Kamkoliv se podíváte, je úžasný lidský příběh, kamkoliv namíříte kameru, najdete barvu, fascinující tvář nebo image, která vám vyrazí dech. Jako hejno bílých holubů kroužící nad kostrou vybombardovaného kina. Ještě jsem nepotkal kameramana, který by si v Afghánistánu stěžoval na špatné světlo. A neznám jediného novináře, který zemi navštívil, a který by se do ní nezamiloval.
Nic i Stan odjeli, já sedím v redakci sám s afghánským překladatelem Wahidem a probírám se hodinami a hodinami natočeného materiálu. Jiří Suchý kdysi prohlásil, že pinkání kláves je piplačka. Podobně občas vnímám i stříhání reportáží a někdy se mi stýská po spolupráci se specializovaným kameramanem-střihačem. Měl bych alespoň více času lítat po Kábulu, poznávat lidi a jejich životní příběhy.
Během prvních sedmi dní jsme natočili materiál pro šest delších reportáží a šli z jednoho živého vstupu do druhého. Naspal jsem za tu dobu jen asi dvacet hodin. Jako za starých dobrých časů. Dalo se to v pohodě přežít s pomocí čtyřiceti Red Bullů a kdo ví kolika šálky instantní kávy. Nejvíc mi ale pomohlo to, že Afghánistán je, co se týče práce, mou nejoblíbenější zemí na světě.
Kamkoliv se podíváte, je úžasný lidský příběh, kamkoliv namíříte kameru, najdete barvu, fascinující tvář nebo image, která vám vyrazí dech. Jako hejno bílých holubů kroužící nad kostrou vybombardovaného kina. Ještě jsem nepotkal kameramana, který by si v Afghánistánu stěžoval na špatné světlo. A neznám jediného novináře, který zemi navštívil, a který by se do ní nezamiloval.
Nic i Stan odjeli, já sedím v redakci sám s afghánským překladatelem Wahidem a probírám se hodinami a hodinami natočeného materiálu. Jiří Suchý kdysi prohlásil, že pinkání kláves je piplačka. Podobně občas vnímám i stříhání reportáží a někdy se mi stýská po spolupráci se specializovaným kameramanem-střihačem. Měl bych alespoň více času lítat po Kábulu, poznávat lidi a jejich životní příběhy.