Musím se zdvořile ohradit proti pondělnímu komentáři Jaroslava Plesla. (Proměny poctivého úředníka Eduarda Janoty, LN 25. 5. 2009), kde se vyjadřuje k mému vystoupení v nedělních Otázkách Václava Moravce.
Abych jasně zopakoval svoje stanovisko - jsem jednoznačně proti šrotovnému, a to jako český daňový poplatník i jako ministr financí. Přínos šrotovného pro českou ekonomiku je diskutabilní. Je to dle mého názoru výlučná podpora jedinému odvětví na úkor všech ostatních, je to neefektivní výdaj, na který navíc momentálně nemáme v rozpočtu prostředky. Rozhodně ho nehodlám nijak aktivně prosazovat.
Co možná pana redaktora zmýlilo - základní věc, na které trvám, je, že budu ctít dohody. Jakkoli se mi mohou nelíbit.
Je to jednoduché. Politická reprezentace sjednala určitý protikrizový kompromis. Možnost spustit šrotovné v něm prošla jako cena za uplatnění rozumných opatření na nabídkové straně. Ale zdůrazňuji - možnost, nikoli nutnost! O jeho spuštění nebo nespuštění rozhodne vláda. Vláda rozhoduje ve sboru, a já jako ministr financí mám jen jeden hlas. Pokud se (a jasně jsem to v televizi řekl) vláda jako celek rozhodne dát šrotovnému zelenou, je mojí povinností začít hledat v rozpočtu prostředky, jakkoli se mi to může líbit nebo nelíbit.
Nesouhlasím s argumentem, že jsme něco dlužni zahraničním automobilkám - u nás došlo ke snížení DPH na firemní automobily, což prospělo zahraničním automobilkám. Máme snad proto od nich požadovat nějakou kompenzaci? A to, že bychom se snad měli „odvděčit“ automobilovému průmyslu, který u nás táhl růst v minulých letech - proti tomu se musím zásadně ohradit, to v debatě nezaznělo z mých úst, to říkal Jaroslav Hanák. Já jsem naopak zmiňoval, že automobilový průmysl již od státu obdržel řadu pobídek a úlev v minulosti.
Budu jedině rád, když šrotovné zavedeno nebude. Ale ctít dohody patří ve slušné společnosti k dobrým mravům. Jakkoli se mi osobně mohou nelíbit.