Jsem si dobře vědom toho, že soudit a věznit staré lidi je z mnoha důvodů problematické. Co ale dělat, pokud se zločincům daří vyhýbat se spravedlnosti po celá desetiletí? Měli bychom zavést nějakou věkovou hranici - třeba osmdesát let -, od které už budeme pachatele trestních činů soudit jen morálně? Byla Francie neslušnou zemí, když v roce 1998 odsoudila osmaosmdesátiletého Maurice Papona za organizování deportací Židů z Bordeaux za druhé světové války na deset let, z nichž si skutečně odseděl bezmála tři roky?
V souvislosti s Ludmilou BrožovouPolednovou se vnucuje otázka o smyslu trestu v demokratické společnosti. Bývalou prokurátorku jistě není třeba izolovat za mřížemi z obavy, že by svůj čin zopakovala. Jak ukázal nedávný rozhovor, který poskytla Právu, nelze také očekávat, že z ní pobyt ve vězení učiní lepšího člověka. Přesto si myslím, že by měla být podmínečně propuštěna teprve tehdy, až k tomu nastanou zákonné důvody, tedy po odpykání poloviny trestu.
Ludmila Brožová-Polednová by měla sedět především pro výstrahu. Politické procesy 50. let jsou jen extrémem určitého směřování moderní společnosti k potlačení svědomí a morálky. Ludmila Brožová-Polednová vraždila ve jménu komunismu, zítra může být jiný byrokrat v pokušení páchat podobné zločiny ve jménu jiné ideologie. Do společenského povědomí díky bývalé prokurátorce snad pronikne poznání, že určité věci jsou zavrženíhodné, přestože nám je schválili naši nadřízení.
Bohumil Doležal správně píše, že role Ludmily Brožové-Polednové v procesech 50. let byla menší než role dalších, kteří se spravedlnosti vyhnuli. Co z toho ale plyne? Buďme rádi, že za to všechno svinstvo byl odsouzen aspoň někdo. Navíc role paní prokurátorky nebyla tak malá, jak dnes tvrdí. Byla souzena jen za čtyři mrtvé v procesu s Miladou Horákovou, podílela se ale minimálně na jedné další justiční vraždě a sama vedla stovky politických procesů, které zničily život tisícům lidí.
Je zarážející, že Bohumil Doležal, který má jinak velmi vyvinutý smysl pro morální rozměr dějin, úplně pomíjí tu nejpodstatnější věc, kterou bychom měli začít každou úvahu o propuštění Ludmily Brožové-Polednové. Ta paní neprojevila v soudní síni sebemenší lítost. Tím nám vzala možnost, abychom my soucítili s ní.
V souvislosti s Ludmilou BrožovouPolednovou se vnucuje otázka o smyslu trestu v demokratické společnosti. Bývalou prokurátorku jistě není třeba izolovat za mřížemi z obavy, že by svůj čin zopakovala. Jak ukázal nedávný rozhovor, který poskytla Právu, nelze také očekávat, že z ní pobyt ve vězení učiní lepšího člověka. Přesto si myslím, že by měla být podmínečně propuštěna teprve tehdy, až k tomu nastanou zákonné důvody, tedy po odpykání poloviny trestu.
Ludmila Brožová-Polednová by měla sedět především pro výstrahu. Politické procesy 50. let jsou jen extrémem určitého směřování moderní společnosti k potlačení svědomí a morálky. Ludmila Brožová-Polednová vraždila ve jménu komunismu, zítra může být jiný byrokrat v pokušení páchat podobné zločiny ve jménu jiné ideologie. Do společenského povědomí díky bývalé prokurátorce snad pronikne poznání, že určité věci jsou zavrženíhodné, přestože nám je schválili naši nadřízení.
Bohumil Doležal správně píše, že role Ludmily Brožové-Polednové v procesech 50. let byla menší než role dalších, kteří se spravedlnosti vyhnuli. Co z toho ale plyne? Buďme rádi, že za to všechno svinstvo byl odsouzen aspoň někdo. Navíc role paní prokurátorky nebyla tak malá, jak dnes tvrdí. Byla souzena jen za čtyři mrtvé v procesu s Miladou Horákovou, podílela se ale minimálně na jedné další justiční vraždě a sama vedla stovky politických procesů, které zničily život tisícům lidí.
Je zarážející, že Bohumil Doležal, který má jinak velmi vyvinutý smysl pro morální rozměr dějin, úplně pomíjí tu nejpodstatnější věc, kterou bychom měli začít každou úvahu o propuštění Ludmily Brožové-Polednové. Ta paní neprojevila v soudní síni sebemenší lítost. Tím nám vzala možnost, abychom my soucítili s ní.
