Miroslav Kalousek poodhalil širší veřejnosti to, co se dosud vědělo pouze „uvnitř“, totiž skutečnost, že fokoláre je u nás více než jedním z mnoha církevních hnutí. Uzurpovalo si totiž významné mocenské postavení v katolické církvi i v politice podobně jako kdysi ve frankovském Španělsku Opus Dei nebo v Itálii do pádu Křesťanské demokracie Comunione e Liberazione. Hned po revoluci vzbuzovalo údiv, kolik nově jmenovaných biskupů je členy právě hnutí fokoláre. Jimi nastolená personální politika byla vtipně označována jako „foko za foko“, protože toto hnutí, obdobně jako lidová strana, má tendenci prosazovat do jakýchkoli dostupných struktur maximum „našich lidí“. Synergie těchto tendencí pak vynesla na vrchol fokolarínský tandem Vlk – Lux, který má lví podíl na tom, že se zejména po celá devadesátá léta nehovořilo o církvi jinak, než v souvislosti s církevním majetkem, a tím katolická církev doslova prošustrovala vysoký morální kredit, který po roce 1989 měla. Je také paradoxní, že jak fokolaríni, tak lidovci se zajíkají jednotou, a přitom štěpí. To může potvrdit mnohý farář, kterému se fokolaríni „zabydleli“ ve farnosti a rozvíjejí tam svoje separátní aktivity. A může to potvrdit také mnohý hledající člověk, kterému je právě sepětí katolické církve s lidovou stranou bariérou k víře, vyznávané v katolické církvi.