Duch zmateně živelné doby začátku devadesátých let po sobě málokde zanechal tak přesný otisk, jako v počátcích české klubové scény. Tehdejší komunita undergroundových kapel a alternativních umělců byla dost malá na to, aby se dokázala mezi sebou domluvit a dost radikální na to, aby se nebála bojovat o svá práva.
Nejaktivnější byla v tomto směru skupina sdružená okolo právě vzniklé Linhartovy nadace. Ta velmi soustředěně tlačila na magistrát s cílem získat pro své aktivity prostory v domech vlastněných městem. Když nepomohlo podávání žádostí a vyjednávání, přikročili organizátoři k přímočařejší metodě - začal se dělat kravál. V červenci 1990 vyrostla na Staroměstském náměstí a dalších místech Prahy pódia a rozjela se čtrnáctidenní nonstop akce s názvem Alternativa - Akce za otevření alternativních klubů. Jak vzpomínají její účastníci, nikdo z úředníků si nevěděl rady, co si se spontánně vystupujícími účinkujícími počít. Použít proti nim „donucovací prostředky“ tehdy - krátce po „bití na Národní“ - naprosto nepřipadalo v úvahu. Magistrátu nakonec nezbylo než zasednout k jednacímu stolu.
Seriál 90. léta aneb Jak jsme žili čtětě každý den v deníku
Z jednání, kterých se zúčastnil i prezident Václav Havel vzešla dohoda s tehdejším primátorem Jaroslavem Kořánem, který revoltujícím muzikantům poskytl několik prázdných prostor, v nichž vznikala první vlna klubů - Bunkr, Rock Café, Roxy a další. Podle vzpomínek nejstarší generace pražských clubberů to ale rozhodně nebyly podniky zaplavené světlem laserů a s neonově podsvícenými bary. Taneční hudba k nám teprve začala nenápadně prosakovat prostřednictvím vysílání britské televizní hitparády Chart Show a kluby ovládala až na naprosté výjimky stará garda holdující kytarám. Z kazetových magnetofonů zastupujících gramofony se sice sem tam ozval progresivní úlet do elektronických žánrů, ale pouze do doby, kdy DJe místní štamgasti drsným způsobem nasměrovali zpátky do vod oblíbeného bigbeatu.
Mimopražská klubová scéna se probouzela sice méně dramaticky, ale zhruba ve stejném duchu. V ostravské Stodolní ulici vyrašila z podhoubí šířeného intelektuálně-rockovou hospodou U černého pavouka, k níž se postupně přidaly další kluby, jako byl houseový Bar BarVy a drum’n’bassový Coffee Shop. V Brně našla alternativní kultura první útočiště v klubu Mersey, založeného partou několika nadšenců v roce 1993. Podobně jako pražské Roxy se orientoval hlavně na alternativní scénu a pořádání koncertů.
Kromě pomalu se etablujících velkých klubů se po celé republice líhla generace živelně vznikajících klubů malých. Jejich provozovatelé a zakladatelé se s diskusemi s úředníky většinou nezatěžovali vůbec. Vznikaly v kočárkárnách, sklepích a vybydlených prostorách, často prakticky přes noc pod rukama partiček nadšenců poháněných vizí, že budou mít vlastní podnik, kde to bude šlapat po jejich a kde všem ukážou, jak všechno může fungovat, když se díla chopí ti správní kamarádi.
Jeden z nejúspěšnějších podniků této generace byl klub Kotelna, vzešlý opět z iniciativy kapely Michael’s Uncle. Jak název napovídá, vznikl tři patra pod zemí v prostorách stále používané kotelny domu v ulici Na Poříčí 14. Před akcí se sem navozily bedny s pivem, kdo zrovna nehrál, stoupl si za bar a záchody představovala řada provizorních latrín postavených nad nádobami, jejichž obsah se vždycky po akci míchal se starým uhlím a vynášel do popelnic před dům. Navzdory (nebo možná díky) doslova undergroundové atmosféře si Kotelna vybudovala během pár měsíců provozu velký věhlas a jezdily si sem zahrát i známé kapely ze zahraničí. Stejně jako spousta podobných projektů ale ani ona nepřečkala moment, kdy se z kamarády provozovaného squatu měla přerodit v oficiální podnik. Na zařizování nákladných úprav nebyla v době opilé svobodou vůle ani nálada.
Kotelna fungovala jen 18 měsíců, Bunkr zanikl po nekonečných stížnostech sousedů v roce 1997, Rock Café bojuje o svou existenci v těchto měsících. Hospodu U černého pavouka byste ve Stodolní hledali marně a namísto Coffee Shopu stojí pizzerie. Kluby vznikají a zanikají i dnes, ale na roky, kdy se jejich provozovatelé dokázali mezi sebou domluvit a společně se postavit městským úředníkům, se už jen nostalgicky vzpomíná na revivalech.
V úterý čtěte: Cizinci v Praze