Nervozita se zatím omezuje na nesmělé návrhy v tom smyslu, jak dát předsedovi lidskou tvář. Měl by se víc usmívat, a pokud možno ne zlomyslně. Recept jednoduchý, ale realistický stejně jako pokus naučit hrocha létat. Kritické iniciativě týkající se způsobu vedení volební kampaně předseda čelí tím, že ji bere za svou. A na vzniklou situaci citlivě reagují komunisté.
Paroubek jim kdysi dal ultimátum, podmínky, za nichž je ochoten s nimi spolupracovat na vládní úrovni: musí se distancovat od své krvavé minulosti, uznat soukromé vlastnictví a přihlásit se ke členství ČR v EU a v NATO. Nepochybně to měly být nesplnitelné úkoly, jaké se kladou v pohádkách. Protože pro Paroubka je daleko šikovnější nechat si od komunistů pomáhat z pozadí a tu a tam jim za to přihrát nějakou almužnu, než se s nimi dělit o moc. Že se to komunistům nelíbí, není obtížné pochopit.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Jenže předseda ČSSD se poněkud přepočítal. Pro české komunisty je od samého počátku jejich existence v roce 1921 příznačné především to, že se uvázali sloužit jako mocenský nástroj imperialistické politiky ruské veleříše, inovované tzv. říjnovou revolucí. Státním náboženstvím se stal "vědecký komunismus". Neosvědčil se, a tak byl v politické krizi na konci minulého století odvržen. Rusko se vrací ke své tradiční imperialistické politice bez marxistické omáčky. A není žádná náhoda, že pan Filip nosí na klopě ruskou a českou vlaječku. Ani čeští komunisté se v tom základním nezměnili. Změnit se v tom ostatním pro ně není až takový problém: vždyť kritika minulosti a soukromé vlastnictví se dnes s jistými specifiky nosí i v Rusku, EU by velký bratr prozatím nerozporoval a NATO by skousl (je to překonaná instituce, ale členství bereme na vědomí, pravil předseda Filip). Tak se může stát, že KSČM čtyři nesplnitelné podmínky splní a Paroubek se bude muset kroutit.
Paroubkovým heslem je totiž politika mnoha azimutů, doma i v zahraničí. Převedeno do srozumitelné řeči, mnoha nosů, za něž je možné tahat, vždy podle okolností a jak to nejlépe vyhovuje jeho mocenským ambicím. V domácí politice (kdy do této svérázné hry byli zahrnuti i komunisté) i v zahraniční politice (kde má hrát rozhodující úlohu přítomnost ruského nosu pro případ, že by se hloupí Evropané a Američané na hře participovat zdráhali). Politika mnoha nosů je šikovně vymyšlena, má jen jedinou nevýhodu: počítá s tím, že všichni účastníci (kromě pana Paroubka, samozřejmě) jsou úplní idioti, kteří si nechají všechno líbit, protože jim nic jiného nezbývá.
Tento předpoklad je i v případě Ruska a v případě KSČM fatálně mylný.
