Přijde-li řeč na kamerové systémy, po ruce jsou hned případy jejich úspěchu. První mediálně známý pochází z roku 1993 z Liverpoolu, kdy dva desetiletí kluci unesli a umlátili dvouleté batole. Chyceni byli poté, co televize odvysílala záběry z kamery umístěné v nákupním středisku. Každý tehdy zatleskal.
Pamatujete si vraždu televizního střihače Michala Velíška z roku 2005? I jeho vraha odhalila kamera. Přesvědčila ale rychlá identifikace, že ta zkušenost zastraší jemu podobné? Těžko. Ani David Lubina nepatřil mezi typy, které odradí objektiv.
Díky šířícím se kamerám můžeme mít oprávněný pocit, že stane-li se přestupek či zločin, zjištění pachatele bude snazší. Bude snazší i jeho odsouzení? To už je na pováženou. Aby záběr kamery obstál jako důkaz před soudem, musí zachytit detail zločinu i nerozmazanou tvář pachatele.
Mají-li kamery sloužit jako svědci, natožpak jako prostředek odrazení pachatelů, je to ošidné. Tam je člověk nezastupitelný.
Malá anketní otázka. Co ve vás vyvolá větší pocit bezpečí: dokonalý kamerový systém v ulicích, nebo pravidelný výskyt policistů tam, kde si to zkušenost žádá?