Polemika Jana Urbana s názvem "Mocenské kšefty = cesta k válce" obsahuje některá nesprávná či nepřesná tvrzení, na která se jako historik cítím povinen reagovat. Koncert velmocí, jak vznikl po Vídeňském kongresu roku 1815, měl především za účel zabránit tomu, aby se už v Evropě neobjevil nový Napoleon, tedy usurpátor hodlající podmanit si Evropu. Dalším cílem bylo zabránit revolučním otřesům a řešit pokud možno spory vzájemnou dohodou. V tomto směru spolupráce velmocí a rozdělení sfér jejich vlivu bylo moudrým a za dané situace také jediným možným řešením, které se osvědčilo. Není pravda, že Vídeňský kongres roku 1815 opětovně rozdělil Polsko. To zmizelo z mapy Evropy už v roce 1795 a ani za napoleonských válke nebylo obnoveno. Je sice pravda, že Napoleon zřídil v roce 1807 jakýsi polský ministát s názvem Velkovévodství varšavské, ale tento útvar kromě Francie a jí podmaněných států nikdo neuznal a zanikl už v roce 1813.
Pokud jde o katyňský masakr, není pravda, že by současná ruská vláda popírala, že jde o zločin spáchaný NKVD v roce 1940, jako to činila v době trvání SSSR vláda sovětská. Materiály společné rusko-polské komise historiků byly publikovány a ruští historici v této komisi vinu sovětské strany vůbec nezpochybňují. Ruská vláda pouze odmítá uznat katyňský masakr za genocidu na polském národě. Ruská prokuratura proto vyšetřovala v devadesátých letech celý případ jen jako vraždu a proto nakonec zastavila stíhání konkrétních pachatelů z důvodu promlčení. To v Polsku způsobilo nevoli tím více, že někteří příslušníci NKVD, kteří se podíleli na masakru, v devadesátých letech minulého století ještě žili.
Osobně se domnívám, že rozdělení sfér vlivu mezi velmoci není záležitostí našeho chtění či nechtění, ale nastává automaticky, protože každá velmoc si svou sféru vlivu vytváří (pokud tak nečiní, tak to není žádná velmoc). Trvalý mír ve světě považuji za iluzi, která je v praxi nerealizovatelná. Je samozřejmé, že je třeba snažit se o maximální možnou eliminaci válečných konfliktů, avšak na druhé straně se musíme smířit s tím, že ne všechny konflikty se dají řešit smírnou cestou a zde potom - ať chceme či ne - nastupuje hrubá síla.
Pokud jde o katyňský masakr, není pravda, že by současná ruská vláda popírala, že jde o zločin spáchaný NKVD v roce 1940, jako to činila v době trvání SSSR vláda sovětská. Materiály společné rusko-polské komise historiků byly publikovány a ruští historici v této komisi vinu sovětské strany vůbec nezpochybňují. Ruská vláda pouze odmítá uznat katyňský masakr za genocidu na polském národě. Ruská prokuratura proto vyšetřovala v devadesátých letech celý případ jen jako vraždu a proto nakonec zastavila stíhání konkrétních pachatelů z důvodu promlčení. To v Polsku způsobilo nevoli tím více, že někteří příslušníci NKVD, kteří se podíleli na masakru, v devadesátých letech minulého století ještě žili.
Osobně se domnívám, že rozdělení sfér vlivu mezi velmoci není záležitostí našeho chtění či nechtění, ale nastává automaticky, protože každá velmoc si svou sféru vlivu vytváří (pokud tak nečiní, tak to není žádná velmoc). Trvalý mír ve světě považuji za iluzi, která je v praxi nerealizovatelná. Je samozřejmé, že je třeba snažit se o maximální možnou eliminaci válečných konfliktů, avšak na druhé straně se musíme smířit s tím, že ne všechny konflikty se dají řešit smírnou cestou a zde potom - ať chceme či ne - nastupuje hrubá síla.